FOTKY Z AKCÍ KLUBU NAJDETE NA ADRESE www.zonerama.com/kletr

Na LEDEN 2015 SE CHYSTÁ

Seniorkavárny 7. a 21. ledna 2015

** Na případných výšlapech v lednu se dohodneme na seniorkavárně 7.1.2015 **

PROBĚHLO

K výletu na Rovninu 28.12.2014.

U zimního stadionu se nás sešlo jen pět. Alan, Petr, Tonda, Pavla a já. Zřejmě mínus 5 stupňů, silný vítr a napadnutý sníh mnohé odradilo. A ani u hřbitova nikdo nečekal. Irenka s manželem to vzdala, Laďu Pavelku napadl pes a roztrhl mu kalhoty /naštěstí prý byl očkovaný proti vzteklině/, Ela čekala návštěvu atd. Josef Gabrhel se povaluje doma s antibiotiky a to není sám. Onemocněla i Boženka Magdálková, Josef Bár a možná i ti, co se neozvali.

Nejvíc mě udivilo, že nepřišel Karel Bič, který se tak těšil, že konečně je výlet v neděli a ještě dva dny předem se informoval, odkud a v kolik hodin se vyráží.

Ale šlo se dobře, nejvíce foukalo na polích mezi rozhlednou a Rochusem. Na Rovnině nás došli ještě další 3 účastníci, kteří pak si trasu ještě protáhli až do Javorovce.

Od Rochusu už cesta ubíhala, šlo se z kopce a k Pučalíkům jsme dorazili něco po třetí hodině a poseděli do půl páté. Zdraví Marta.

výlet 5.11.2014

se nám velmi vydařil. Bylo nás sedm. Jeli jsme autobusem nad Buchlovice, přešli přes Smraďavku na Dlouhou řeku a pak do Osvětiman. Počasí nádherné, všichni byli spokojeni. Z Osvětiman jsme po hodince posezení v hospůdce vyjeli ve 14.08 hod., takže v patnáct hodin jsme již byli doma. V lese nádherně, nefoukalo a na Smraďavce jsme si připadali jako v ZOO. Josef se osvědčil jako krmič zvěře. Hromadná fotka je u kostela v Osvětimanech.

Zdraví Marta.

Ze Salaše po cyklostezce do Hradiště.

Letos máme obzvlášť štěstí při našich výletech na počasí. Přes předpověď meteorologů bylo nádherně, skoro jako v létě. Jeli jsme autobusem na Salaš a hned u hospody stál takový pěkný mladík, tak jsme ho využili, aby nás vyfotil všechny pohromadě. Z fotky je patrné, že nás bylo 8 a společně jsme dorazili po cyklostezce až na Velehrad. Tam jsme zapadli do hospody na náměstí, chvíli poseděli u piva a kávy. Na jídelníčku měli uvedenu dršťkovou polévku, ale zklamali nás, prý to byl omyl. Tak si polévku dal jen Jožka, nějakou frankfurtskou.

Z Velehradu nás šlo už jen pět, Irenka s Laďou (manželem) a Jarkou jeli do UH autobusem ve 13.01 hod. My ostatní jsme poctivě šlapali až do Hradiště, kde se nám - pravděpodobně u hospody Na blbém místě - ztratil Jožka s Mirou, ještě měli chuť na pivo. Takže zbývající tři, Ela, Marta a Laďa jsme se rozešli u Spořitelny každý svým směrem domů asi ve tři hodiny.

Zdraví Marta.

Výšlap na Holý kopec

Jen pár slov k výletu 7.května 2014. Tak zase se nás sešlo třináct, už je to takové šťastné číslo na naše výšlapy. Vystoupili jsme na zastávce Hrad Buchlov, přešli silnici a po známé cestě kolem Kamenné studánky nahoru na Holý kopec. Dřevěný kříž s padákem, který vyřezal Mira jako památku na Karla Vojtka, jsme našli na stromě neporušený. Přivázali jsme na něj kytičku slaměnek a minutou ticha si připomněli jeho památku. Pak Mira vytáhl jalovcovou, tu prý Karel pil nejraději. Josef Bár napsal do knihy, uložené ve schránce na nejvyšším stromě Holého kopce, pár vět. Kniha je tam nová, takže loňský zápis jsme nenašli. Všechny pak přemohl hlad, tak jsme posedali na kameny a dali se do jídla. Zpáteční cesta nás vedla ke Špalkovi pod hrad Buchlov, pobyli jsme asi hodinu a pak se vydali po žluté značce do Buchlovic na autobus. Před Buchlovicemi byla ještě jedna zastávka, nemohli jsme odmítnout pozvání Bětušky (Josefova neteř) na pivo, či kávu. Ještě jsme stihli autobus v 15.40 hod., ale někteří muži si pobyli u Bětušky déle a jeli domů až v 17.30 hod. Počasí se nám vydařilo, pršet začalo až k večeru a to jsme již byli doma.

Marta.

Setkání s přáteli.

V sobotu 24.května 2014 proběhlo po čtyřch letech opět SETKÁNÍ S PŘÁTELI. Tentokrát jsme ho věnovali vzpomínkám na letní odysey s Aerotechnikem v letech 1975 až 1989. K tomu jsme připravili prezentaci fotek se slovním doprovodem a hudbou. Zatímco fotky jsme měli oskenované již několik let, tu poslední etapu jsme si, jako vždy, nechali na poslední chvíli. A ještě jsme s Petrem zhotovili velké plátno 280 cm x 200 cm, což výsledný efekt značně zlepšilo. Sešlo se nás nakonec 42. (počítali jsme minimálně s padesáti). To ale nevadilo, aby večer s cimbálovkou Ohnica, primášovanou Petrem Křivákem jako hostem, neměl tu správnou atmosféru! Končilo se hodinu po půlnoci a všichni snad byli plně spokojeni. Z těch vzdálenějších míst přijel samozřejmě Pedro s Jiřinou a mimořádně jeho dcera Pavlína, Milka Najdekrová z Brna a Milena Králíková s Venduloa Tajovskou z Prahy. Omluvili se Jura Valný, Vašíčkovi, Lidka Křiváková Osohová, Lojza Volas a Pukovi poslali dokonce tuto SMSku:“ Přestože jsme v daleké Africe, na setkání s přáteli je naše srdce. Připijte si, zazpívejte a všechny známé pozdravujte. Pukina a Puk“. Poděkování za akci patří především Zorce a Tomovi, kteří nesli hlavní břímě organizace, Petrovi Kaštánkovi, samozřejmě Jožkovi a Hance, která přijímala přihlášky.

Výšlap kolem Salaše

Už je mi hloupé stále opakovat, jak se nám dnes vydařil, ale musím to zase napsat. Tak tedy, opravdu se vydařil. Počasí - nádhera. Bylo to 6. února 2014. Bylo nás osm, dobrá parta. Ušli jsme asi 13 km po asfaltce ze Salaše točny, kolem pomníčků směrem k Hubertce. Tam jsme pojedli a popili a pokračovali ke studánce U lvích hlav. Protože mi to ráno nedalo a blikla jsem na internetu na otevírací dny na Bunči, tak jsem zjistila, že tento týden změnili dny otevření v měsíci únoru jen na pátek, sobotu a neděli. Tak jsme došli jen k hájence pod Bunčem a hned jsme zamířili dolů na modrou značku, která vede kolem Zlatské studánky na Salaš Dolinu. Hospoda byla otevřená, teploučko a měli jsme k posezení padesát minut do odjezdu autobusu. Před půl pátou jsme již byli v UH.

Marta.

Ze Starých Hutí na Salaš.

I 25. února 2014, se výlet vydařil. I když sluníčko nám nechtělo přes nízkou oblačnost vykouknout. Bylo nás sedm - Petr, Honza, Ela, Marta, Hanka, Maruška a Jarka. Jeli jsme podle plánu na Staré Hutě a pak po asfaltce přes Pěknou horu, dále kolem hájenky Diany až na Salaš. Cestou jsme si natrhali kočičky, protože letos na Velikonoce už budou určitě odkvetlé. V dolní hospůdce jsme poseděli asi 45 min. při kávě, pivečku a rumečku, pak nám jel autobus přímo od hospody ve 14.28 a byli jsme po třetí hodině v UH. Ušli jsme podle krokoměru, který měla sebou Ela, 11,5 km, takže s cestou na autobus a z autobusu o 2 km více. Docela bezva, všichni to zvládli bez potíží.

Jestli bude pěkné počasí pokračovat, příští nebo přespříští týden zase nějaký výšlap vymyslíme.

Marta

Výroční shromáždění 2014.

Únor je měsícem, kdy je nutno zpracovat účetní uzávěrky a výroční zprávy za uplynulý rok. Ať je zima jako řemen, nebo jako ta letošní, téměř jarní. V kletru se snažíme ty výroční zprávy zpracovat jako ročenky, mající historický charakter údajů co, kdy, kdo a jak se podílel na životě klubu, Takže tu zprávu doplňujeme spoustou dobových fotografií, seznamy účastníků jednotlivých akcí a dalšími informacemi. Dnes tuto zprávu i se všemi fotkami, přidáváme jako přílohu pro čtenáře elektronického kletráku .Pro čtenáře toho tištěného, také tištěnou, ale bohužel jenom s textem.

Výroční shromáždění proběhlo ve středu 26. února 2014, účastníci přebrali po úhradě členského příspěvku registrační průkazky na tento rok, schválili onu výroční zprávu, zvolili delegáty Oblastního sněmu a po té strávili další hodinku v družné zábavě.

Leden 2014

V lednu bývá sice občas sníh a tak vyrážíme na běžky, ale letos to spíš vypadá na jaro a tak Marta připravila dva výšlapy do Chřibů. Dvakrát jsme se také sešli na seniorkavárně. Na té první jsme ochutnali vzorky donesených slivovic. Na tu druhou nesl opožděně svůj vzorek Jan, ale protože do Hradiště dorazil poněkud dříve, stavil se v cukrárně v Liďáku a svůj vzorek tam vylil nechťa na podlahu!

Výšlap Salaš - Velehrad - Staré Město - Uh.Hradiště 7.1.2014

Jelikož v lese bylo mokro, zvolili jsme vycházku po cyklostezce ze Salaše až do UH. Na autobusáku jsme napřed byly jen tři, já, Irenka a Ela a těsně před odjezdem dorazili další účastníci, Jožka, Mira, Genzerovi, Hanka a ve St. Městě ještě Petr. Tak nás bylo 9 jak černoušků. Počasí pěkné i když bez sluníčka, cesta také pěkná bez bláta.

Na Velehradě je krásná nová hospoda hned na náměstí. Tam nás překvapil vedoucí, přišel za námi s flaší slivovice a každému nalil panáka s pozváním na 1. února na zabijačku a hodování přímo před hospodou. Prý objedná i počasí, bude něco málo pod nulou a trochu sněhu.

Z Velehradu jsme už pokračovali bez Irenky, kterou trápilo škrábání v krku a dala přednost autobusu. Na konci cyklostezky ve Staráku jsme se rozešli již každý jinou cestou domů, tou nejkratší pro něho.

Takže první letošní výšlap byl velmi vydařený. Bude-li nadále takové jarní počasí, tak v lednu ještě nějaký výlet podnikneme.

Marta.

Výšlap z Buchlovic Újezda do Osvětiman 16.1.2014

Počasí nám vyšlo, bylo krásně a bylo nás zase devět. Mira, Jožka, Honza, Vlaďa, Pepa, Petr, Irenka, Maruška a Marta. Nespěchali jsme, kochali se přírodou a místy i sluníčkem, které na nás často z mraků vykouklo. U každého odpočivadla jsme něco pojedli a popili, cesta nám rychle uběhla. Všechny jsem přesvědčovala, jaká je v hospůdce v Osvětimanech pohoda, ale tentokrát nebyla. Jen jsme vešli a chtěli si srazit dva stoly dohromady, bylo nám to příkře zakázáno, prý už to někdo udělal a nedal zpět. Bylo nám to divné, není to žádná práce, ale poslechli jsme a mysleli si své. Ještě jsem hospodskému řekla, že my jsme to nebyli, ale nepomohlo to. Tak jsme tam poseděli jen něco přes půl hodinky a šli na autobus na 14.08 hod. Při odchodu jsem se podívala pod stoly, kde jsme zanechali čurbes z našich bot a zlomyslně pomyslela, že to má za tu neochotu. V UH jsme byli asi v 15 hod.

Myslím, že výlet se vydařil, všichni byli spokojeni.

Marta

Ještě ke kletráku od Vojty Zemánka, Ronyho

Tentokrát mě Kletrák zastihl v Rusku, kde už dva měsíce pracuji na zprovoznění nové fabriky. Trávil jsem zde tedy i vánoce i Nový rok. Potěší tedy asi každého člověka, který je sám mezi úplně cizími lidmi, nějaká zpráva z domu, či váš časopis. Fotky z Kletráku připomenou kamarády a určitě zvednou náladu. Možná si ani neuvědomujete, jak záslužnou práci děláte a jak vaše redakční psaní Kletráku stmeluje velkou spoustu přátel po dlouhá desetiletí a přesto, že se s mnohými nevidíme vůbec, nebo jen občas. Váš Kletrák a články od mých kamarádů jsem si už přečetl v nejrůznějších částech světa a i když často ne na klasických vandrech, ale většinou na služebních cestách ale nikdy jsem neodpustil i to krásné toulání přírodou. Nebudu unavovat výčtem zemí, které jsem navštívil, ale všude mě potěšilo, když jsem otevřel poštovní schránku a mohl si přečíst Kletrák Děkuji vám za tuto krásnou aktivitu a všem kamarádům přeji hodně zdraví, štěstí a hodně krásných zážitků do Nového roku dalších let.

Vojta Ronny Zemánek

Ohlédnutí za uplynulým prosincem

Na prosinec jsme měli naplánovanou vánoční seniorkavárnu a výšlap na Rovninu. Někteří ještě absolvovali tradiční předsilvestrovský výstup na Brdo a silvestrovské setkání na Velké Javořině.

Vánoční seniorkavárnu

promtně zorganizovali Tomečci po mé zprávě, že jsem nemocen a seniorkavárnu v kletrovně ruším. Zorganizovali setkání v Netu, sešlo se 15 kletráků a vánoční seniorkavárna tak měla velmi příjemný průběh.

Výšlap na Rovninu

Již tradičně jsme vyrazili 27. 12. 2013 na Rovninu. Od Zimáku ve 12.30 h. a od hřbitova na Mařaticích ve 13.00 hod. k Rovnině. Protože v noci pršelo a ne málo, přes pole k Rochuzu jsme se nemohli vydat, tak jsme se vraceli stejnou cestou, ale nazpět přes Vinohrady. Od Rovniny nás pár došlo ještě ke křížku nad Javorovcem, abychom cestu trochu natáhli a došli do hospody U Pučalíka až na patnáctou hodinu, kdy otevírají. Na Rovnině se od nás odpojili Veselí, měli doma návštěvu. V hospodě nás zklamali, neměli točené pivo a jen lahvového Kozla, což našim štamgastům nebylo vhod a raději si dali čaj s rumem. Poseděli jsme, pojedli cukroví, dokonce pod vedením Pepy Bára zazpívali několik písniček a asi o půl páté jsme se rozešli každý svou cestou domů. Bylo to prima, i když počasí bylo spíše velikonoční, ale nevadilo nám to. Přikládám foto, bylo nás 14.

Teď jsem mrkla do kalendáře na příští rok a 27. 12. vychází na sobotu, to půjdeme do hospůdky v Javorovci.

Marta.

Za historii domu autora kresby lišky Bystroušky.

Pozvání Slováckého muzea a DDM k exkurzi do Lolkovy vily s výkladem jsme přijali a v počtu pět jsme se před vchodem do nemocnice v ten čtvrteční podvečer sešli. Tedy. Marta, Irena, Maruška, Jožka a já. A s námi nejméně tři desítky dalších zájemců. Já sice útroby tohoto domu znám od šedesátých let, ale o jeho historii a majiteli, který si ho nechal začátkem třicátých let minulého století postavit, jsem toho moc nevěděl. A vyrovnat tyto mezery bylo účelem akce. Obešli jsme tedy po úvodním slovu muzeářky p. Markytá-nové barák kolem dokola, dozvěděli se, že tento pozemek zakoupil malíř koncem dvacátých let a osobně zde vysadil spousty stromů. Ač rodák od Mohelnice (1873), zamiloval si i zdejší kraj, na který se dnes dívá z Mařackého hřbitova. Dále jsme se dozvěděli, že dům nezažil příliš stavebních zásahů ( odborníci na to mají asi jiný názor). Mě spíše zajímal sám malíř. Ten se vydal nejdříve cestou lesníka, vystudoval lesnickou školu v Písku a u Blatné pracoval jako lesní adjunkt, pověřen kreslením lesních mapa. Což ho zavádělo do lesa, kde vedle map kreslil ptáky, lesní zvěř i lesní zátiší. A když prý těmito motivy byly pokresleny i okraje map, doporučil mu jeho nadřízený, aby šel raději na Akademii výtvarných umění. Tu absolvoval od r.1895 u profesora Mařáka do roku 1899. Po jeho smrti pokračoval ve studiu u prof. Ottenfelda do roku 1901. V letech 1902–1903 studoval v Mnichově grafiku u Neumana a Heinemana. Takže se z něj stal zcela jistě velmi úspěšný malíř a nimrod, navíc cestovatel a samozřejmě znalec přírody. Úspěšný musel být velice, neboť za svůj ne zcela dlouhý život stačil postavit nejen tuto vilu, ale několik dalších domů v Čechách i na Moravě a chatu s pozemkem v Liptovské osadě pod štíty Nízkých Tater. Nehledě na finanční hotovost a cenné papíry. Stal se dokonce na několik let i ředitelem Slováckého muzea. Zemřel v roce 1936 a pochován je na hřbitově v Mařaticích.

Nejvíce ho ovšem proslavila postavička lišky Bystroušky, původně Bystrnošky a ilustrace ke knize Cesta do pravěku od Buriána.

„Svérázné postavičky lesní i lidské "havěti" z Těsnohlídkovy rozkošné hanácké humoresky jsou notoricky známé a inspirují české umění už přes osmdesát let. Příhody Lišky Bystroušky (původně zvané Bystronožky), psa Lapáka, lišáka Zlatohřbítka, Komára, Skokana, Jezevce, pana Revírníka, Rechtora a dalších ale vznikly vlastně náhodou, podobně jako jejich pozdější světově proslulé operní zpracování Leoše Janáčka. Těsnohlídek napsal svou prózu původně na pokračování k ilustracím myslivce a malíře Stanislava Lolka. Ty vycházely na pokračování v tehdejších Lidových novinách, kde si jich také všiml Janáček, rovněž fejetonista tohoto listu. Od té doby se obrázky ze života lidí i zvířat zpracovávají nejrůznějšími způsoby - od opery až po loutkové divadlo.“ Nakonec jsme se dozvěděli, že s jeho závětí to bylo poněkud jinak, než se traduje. Závěť několikrát přepracovával a byla velmi pečlivě napsána do posledních detailů. Většinu svého majetku odkázal svým sourozencům, Slováckému muzeu odkázal jen dva obrazy. Dům získala jeho sestra, ta ho za 200 000,- prodala firmě Škoda, později ho získala Kunovická Avia (LET), dalšími obyvateli byly studentky UMPRUM a od šedesátých let tu sídlí nejdříve Okresní dům dětí a mládeže, dnes Dům dětí a mládeže Šikula. Největší překvapení nás ale čekalo nakonec. Přišel mezi nás bodrý pán se dvěma dalšími kamarády a představil se jako LOLEK, potomek slavného malíře z Loštic, tedy z míst rodného kraje malíře. Ten je v současnosti starostou třítisícových Loštic, nám známých jako sídlo výroby známých „olomouckých syrečků“ . Obec však prý má co nabídnout ve všech oblastech. Představil také i jednoho ze svých ho kamarádů, kteří ho doprovázeli, který se narodil v hájovně, kde malíř maloval Lišku Bystroušku. Načež se objevila jedna paní, která totéž prohlásila o hájovně u Boskovic a tak jsme měli hájovny dvě. Ale hlavně. Delegace z Loštic nedojela s prázdnou. Uspořádala nám recepci s chleby namazané máslem a na něm pravé olomoucké! Těch chlebů byla ohromná halda! No, museli jsme to jít spláchnou vedle k Dolečkovi! Malíř Lolek by nám měl být blízký právě pro jeho vztah k přírodě. Podívejte se do jeho literární tvorby

„ Lovecký deník

„... ten, kdo umí pozorně číst v otevřené knize matky Přírody, ten, kdo nelituje spánku a časně ráno i za pozdních nocí slídí po lese, dá mi za pravdu, že na mých obrazech zvěře a lesa není nic vylhaného, neskutečného. V noci, když nemohu spát, v duchu prožívám všechna léta v Osadě znovu. Vidím své srnce a jeleny, slyším houkat výry na skále za vodou, pozoruji medvěda, jak sbírá jahody na pasece. Jaký by to byl román ze života zvěře …“

Stanislav Lolek“

V Baťovské ČTRNÁSTCE.

Na jedné kavárně nás Svaťa pozval na prohlídku nové expozice o cestova-telích Hanzelkovi a Zikmundovi, která po přestěhování Muzea Východni Moravy je nyní instalovaná baťovské budově číslo 14. Jak známo budovy č.14. a 15. v tomto rozsáhlém areálu, jež už dávno neslouží výrobě bot, byly vybrány za základ Baťova institutu, kulturního centra Zlínského kraje. A tak ve „14.“ jsou nově instalované expozice již zmíněného Muzea Východní Moravy spolu s Krajskou galerii a v „15.“ Krajská knihovna Fr.Bartoše a přednáškové sály. Vypravili jsme se vlakem poslední úterý v listopadu. V úterky jsou v muzeu totiž poloviční slevy vstupného. Už v Hradiště nás byla kopa, přesně plně naplněné vlakové kupé. Ve Zlíně už čekal Svaťa, Vlastík se nikde neobjevil. Koupili jsme si tedy poloviční seniorské vstupenky do stálé expozice muzea, nazvané PRINCIP BAŤA: Dnes fantazie , zítra skutečnost. Ta obsahovala čtyři samostatné expozice. Obuvnické muzeum, Historie firmy Baťa, Cestovatelé, spojeni se Zlínskem Hanzelka a Zikmund, S.Škulina E.Ingriš a poslední pak Zlínský film.

Na začátku jsme vyfasovali každý nám známou „píchačku „ a orazili si „ hned u vstupu dobu příchodu. Úvodem nám byla promítnuta prezentace historie výroby bot ve Zlíně a pak nás průvodkyně provedla muzeem obuvi. Tu završila promítnutím několika propagačních filmů firmy Baťa. Pak už jsme se dostali do expozice historie firmy Baťa a s ním sepjatým městem Zlín. A nejde jen o výrobu bot! Expozice ukazuje všestranný rozvoj nejen firmy, ale i města a prezentovala baťovský životní styl. Od sociálních služeb, bydlení, zdravotního zabezpečení, výchovy a školství , sportovní vyžití a rekreaci , přes dopravu, strojírenství, gumárenství, výrobu letadel. A také samozřejmě rozmach impéria ve světě. Zajímavé například je, že Antonín Baťa měl po válce problémy nejen u nás, ale i ve Velké Británii a USA.

Z expozice firmy Baťa jsme plynule přešli do expozice cestovatelské. Té vedle globusu vévodila samozřejmě legendární Tatrovka. Hanzelku a Zikmunda známe všichni jistě velmi dobře, o cestovatelské a hudební minulosti E.Ingriše jsme se cosi dozvěděli již před dvěma léty rozněž v MVM , tenkrát ještě v zámku, poněkud neznámí pro nás byli S.Škulina s O. Kučerou, kteří se vydali pěšky přes všechny díly světa. Z té cestovatelské expozice jsem si vybral dvě taková poučná moudra:

Od H+Z:

999. – 1027.den - 14.1. až 11.2.1950 – Za ekvádorskými Lovci lebek po zemi, vzduchem a po vodě.

Z debaty o ženách.Vysvětlujeme, že u nás se mladí lidé poznávají ještě před svatbou. Po ní mohou žít muži jen s jednou ženou. To ovšem Šuárky nechápou. Není přeci správné, když muž nejdříve pozná všechny ženy a z nichj si vebere jen jednu. Co pak mají dělat ty ostatní ?

A druhý od E.Ingriše,ten jsem si ale vyfotil.

Poslední expozice mapovala historii Zlínských filmových ateliérů, samozřejmě včetně slavného filmu Karla Zemana VYNÁLEZ ZKÁZY na námět Julie Vernea.

Namaje u sebe inzulin, musel jsem naši skupinu opustit o něco dříve a vrátit se domů k lékům. Ostatní se prý šli ještě pokochat výhledem na Zlín ze střechy „21“. Bob

Takže akce v uplynulém měsíci listopadu jsme měli jen kulturní, na výšlap jsme se nikde nedostali.

Ještě jsme se však sešli na dvou seniorkavárnách a na jedné z nich oslavili sedmdesátiny Marušky.

Pak jsme ještě ve třech (Tom, Jožka a já) na brigádě vysadili spousty stromků u našeho areálu v Kunovicích.

A ještě pozdrav od Pedra :

Už su zpátky z Francúzskej Indočíny, mám dosti teho smradu, bordelu a špíny. Při pivečku, při víně sedím si na Sovíně. Raduji se z prvního sněhu dám se do lyžařského běhu. Nachystám si lyže, botky, a Tobě díky za ty fotky. Před Vánoci měřím čas metrem těším se na setkání s Kletrem. Veder jsem si užil dosti, prohřáté mám všecky kosti. Zítra frčím na Vysočinu, již nikdy více Indočínu. Zdraví Pedro

Neplánovaný výšlap na Klimentek.

O výletu jsem původně nechtěla psát, protože to byl takový narychlo svolaný a neoficiální. Ale dobře. V úterý 29.10.2013 jsme jeli do Osvětiman, Jožka, Ela, Mirek, Maruška Irča a já. Vydali jsme se po žluté značce ke Klimentku. Ale jaké bylo naše překvapení, když na rozcestí, asi l,5 km před Klimentkem, se od nás odloučil Jožka, prý jde hledat Čertovu skálu. My ostatní jsme přišli na Klimentek, pofotili, zahráli na zavěšené trubky, pojedli a vydali se zpět do Osvětiman, protože odpoledne již mělo pršet. Nazpět jsme se vydali od Gorazdové studánky po silnici a pak jsme přešli na modrou značku do Osvětiman. Byli jsme nadšeni krásnými rozhledy, které ze žluté značky neznáme. Naše nadšení trochu pohaslo, když jsme přišli k přehradě a značka se nám ztratila. Ale jen na chvíli, kousek při vodě jsme na ni zase narazili a šlapali dál. To už začalo mžít a volal Jožka, že už sedí v hospodě, kde jsme. Do hospody jsme dorazili něco kolem půl třetí, Jožka už měl před sebou pivko (kdoví kolik jich bylo již předtím) a přiznal se, že Čertovu skálu nenašel. Autobus nám jel v 15.08 hod., doma jsme byli v 16 hod. Mirek akorát stihl autobus do Hluku, takže vše pěkně klaplo a již nepršelo. Marta

Podzimná výšlap z Břestku na Salaš 15.10.2013

Počasí bylo krásné, ti co nešli, mají škodu. V lese to jen barvami hraje, rostou houby a vůbec je tam krásně. Tak jsme šli jen čtyři, Jožka, Irča, Boženka a Marta. Nejprve jsme se povozili v autobuse - stále se jezdí na Břestek přes Buchlovice. Na konci Břestku jsme byli něco před jedenáctou a vydali se směrem pod Břesteckou skálu. Místo staré hospody tam stojí krásná nová budova s upraveným okolím. Ještě není úplně dohotovena, ale pro nás byl vstup mimořádně otevřen. Prohlídli jsme si i vrchní patro, kde jsou pěkné pokoje s příslušenstvím, ledničkou, jen si zakoupit pobyt. Tato možnost však bude až příští rok. Dali jsme si horký čaj s citronkou a rumem a pak jsme pokračovali po zelené značce na Dubový díl. Irenka cestou sbírala houby a skutečně našla, měla zase poloplnou tašku. Cesta lesem byla mimořádně krásná - podzimní barvy lahodí očím. Sešli jsme na Salaš, kde byla otevřena až dolní hospoda, chvíli jsme čekali na autobus a v 15.38 hod. jsme jeli domů. Výlet se vydařil. Marta

I cesta může být cíl

( Z výšlapu za zříceninami hradu Šarovy)

Předpověď počasí slibovala středu 9.5íjna jako poslední krásný den babího léta. Když jsem však ráno zdvihl žaluzie našeho okna, nehleděla na mne modrá obloha, ale šedé mraky. Když jsem jel pro auto, lehce pršelo. K Slovácké bůdě, kde jsme měli sraz, jsem už musel přijet se zapnutými stěrači. Leč všichni přítomní, kromě mne Tonda, Marta,Irena i Božka svorně tvrdili, že se počasí vylepší, tak proč nevyrazit. V Březolupech na nás u hospody už čekal s autem Vlastík a ten nás dovedl na kraj Šarov. Majitelce domu na Lapači se nelíbilo, že chceme parkovat pod jejími okny a tak jsme přejeli mostek a za ním byla plocha ne pro dvě, ale alespoň pro padesát parkujících aut. Měli jsme v plánu dojít na ruiny bývalé tvrze či hradu Šarovy. A také a možná hlavně, se projít podzimním lesem. Idea se zrodila v mé hlavě, když jsem na internetu narazil na výlet na Zlínsku. Jedna zlíňanka v něm popsala cestu ze Šarov, Lapače na ruiny tvrze. Bohužel, na žádné mapě vyznačeny nejsou, byť je tam schránka kešky. Spoléhal jsem na Vlastíka, ale ten prý tam byl naposledy, když mu bylo deset a to ještě šel od Březolup! No nic. Rozevřeli jsme nad hlavami deštníky, zvěčnili se na společné fotce a vyrazili po cestě do lesa podle popisu na internetu. Stále po cestě, pak odbočit vpravo první, druhou, nebo třetí cestou. Na konci lesa by se snad ruiny a hlavně informační tabule u nich, d dala nalézt. Vybrali jsme si druhou cestu vpravo a na kraj lesa podle návodu došli. Marta a hlavně Irena přitom pilně hledaly hřiby, ale nacházely většinou jen bedle. Před námi se otevřela velká louka, dole pod ní navazující na kukuřičně pole, vlevo, v dolině domky Zlámance a před námi za loukou na kopečku lesní remízka s posedem. Že by snad tam? Vyslali jsme průzkum do remízky , po cestě vlevo i vpravo. Ruiny hradu ani tam, ani tam. No co. I tak je tu krásně. Pršet už dávno přestalo, dokonce se občas i objevilo sluníčko. Vybrali jsme si cestu zpátky kolem kukuřičného pole. Sestoupali dolů k potoku, za nimž se už prosazoval ruch silnice do Zlína a údolím, ale i přes kopeček jsme se proti proudu vraceli k autům. Ruiny jsme neviděli, ale všichni byli spokojeni. Chyběl jen závěr. Vlastík nás pozval k sobě domů, holky navrhovaly hospodu. Vlastíkovo pozvání zvítězilo. U Bartasů bylo útulno. Přivítala nás pani Bartasová a Vlastík se ukázal jako výtečný hostitel. Nakrmil nás klobásky, dámy si vyzkoušely několik druhů višňovky a sirup z bezinek a kdybych je nedonutil k odjezdu, sedí tam do večera. Takhle jsme byli v Hradišti až kolem třetí! Cíl sice nalezen nebyl, ale můžeme říci že i cesta je cíl. A tou se dnešním výletem opravdu stala. Ke spokojenosti všech účastníků.

Oslavy narozenin.

V uplynulém měsíci jsme se dvakrát sešli na oslavách narozenin našich kamarádů. Sedmdesátin Pedra a sedmdesátidevátin Jožky a Miry. Obě oslavy proběhly v nám blízké atmosféře a Pedro zaslal za naši účast dokonce i toto poděkování.

Ahoj Bobe, musím Tobě i všem 40 gratulantům poděkovat za velmi zdařilou oslavu mých kulatin. Potěšily mně veršovánky ( zpívané ), obrazová prezentace, kniha fotografií a povídek i ostatní dárky. A tak mi nezbývá než se zařadit mezi zástupy moudrých a zkušených, kteří začínají etapu raného stáří. Avšak na Sovinci su pro místní děvčata, kterým je hodně přes 8O, pořád ještě mladý Jura. Pozdní stáří prý poznáme až nám někdo řekne, že vypadáme dobře. Tak vás všechny varuji, že až mě to řeknete, tož vás pošlu do pr...... Pedro

Výlet na Salaš a Bunč.

Výlet se opět velice vydařil, počasí vymalované. Jeli jsme na Horní Salaš a známou cestou na Bunč. S hřiby to už nebylo tak nadvakrát, ale něco se našlo. Ti, co sbírali od ranních hodin, nosili k autům plné košíky i praváků. My jsme se spokojili s babkami, klouzky a bedlemi, ale i nějaký praváček se našel.

Jožinko nesbíral, prý mu 7 babek stačí (Irenka, Maruška, Ela, Božka a druhá Božka, Marta, Lidka). Babky pak doplnili do počtu jedenácti Josef, Mira, Laďa a Toník.

Příjemné posezení na terase na Bunči při pivečku a pak cesta zpět na Salaš, tentokrát po zelené značce. Autobus nám jel v 15.40 hodin, doma jsme byli o půl páté.

Marta

Cyklovýlet so Velkých Karlovic.

Hanka zorganizovala na poslední zářijový prodloužený víkend od 27. do 29. září 2013 výlet s koly na Valašsko.

Na kola nás nakonec vyrazilo pět já (Hana), Alan, Sovišé Jan a Mira a Honza. V pátek jsme se, po cestě vlakem, ubytovali ve Valašském Meziříčí na ubytovně, šli na opulentní oběd za lidové ceny a bohužel ze Vsetína do Velkých Karlovic jeli náhradní dopravou. Ale cyklostezka z Velkých Karlovic byla krásná, ale byla zima, ze Vsetína už jsme jeli širokým údolím, po starých asfaltkách, ve Valašském Meziříčí jsme nakoupili výborné frgály v Cyrilově pekařství a večer šli na jedno. V sobotu jsme vyrazili až v poledne neb Honza a Alan prorokovali mráz, ráno bylo mrazivé leč slunečné, odpoledne už slunce moc nesvítilo, ale nebyla taková zima. Cyklobus nás odvezl na Horní Bečvu. Cyklostezka začala pod přehradou v Horní Bečvě a dojeli jsme po ní až k soutoku Bečev. Ve Valašském Meziříčí už zase slunilo. V neděli jsme vyrazili ráno ještě za mlhy, ale v Teplicích na nádraží už svítilo slunce, Jeli jsme do Přerova, ale se zajížďkou k tunelu po škaredé polňačce a tak k viaduktu pokračoval jen Honza, Mira vyrazil dopředu, ale na nádraží se objevil až po nás, až jsme si koupili jízdenku, protože jsme si mysleli, že už odjel. Tak jsme jeli spolu. Ve Starém Městě jsme si dali pivko a v Uherském Hradišti se rozloučili, Jan jel až do Hluku. Výlet byl vydařený, nakonec i počasí vyšlo. Hana H

Setkání v lesích *Kadov * 13. - 15. září 2013

O víkendu 13. - 15. září se uskutečnila na základně TK Podskalí Strakonice u obce Kadov u Blatné akce s názvem Setkání v lesích. Jednalo se o tradiční setkání, kam se sjeli členové České tábornické unie, a také absolventi tábornických škol, aby se potkali, poznali se mezi sebou a vyměnili si vzájemně své zkušenosti, ať už z tábornické praxe, či z vedení dětských oddílů. Hlavním smyslem Setkání v lesích totiž má být předávání zkušeností a získávání nových kontaktů, a to navíc v pěkném přírodním prostředí, které se každý rok mění. Letošní ročník se konal v jižních Čechách u vesničky Kadov, kde má svou základnu tábornický klub Podskalí Strakonice. Pro účastníky, kterých nakonec dorazilo něco málo přes sto, byl naplánován pestrý program začínající oficiálně v sobotu. Jednalo se o soutěže, při nichž si mohli závodníci vyzkoušet své fyzické schopnosti, tábornické dovednosti, ale také provětrat mozkové závity. Nejoblíbenějšími se stal souboj s balvanem, zápolení dvojic na kládě a velký potlesk sklidilo i skládání sirkových hlavolamů. Mezi další soutěže patřila například střelba ze vzduchovky, hod polenem, závod na lodi a další. Kromě toho se mohli návštěvníci těšit i na lanové překážky, kdy pod odborným dohledem vyšplhali do několika metrů nad zemí, následně přešli ve vzduchu zavěšenou kládu, překonali další nástrahy z pneumatik a lan, a pak volným pádem seskočili dolů a zažili tak trochu adrenalinového vzrušení. Po soutěžích následoval týmový turnaj ve hře ringo. Jednalo se o hru s dvěma gumovými kroužky, které musely týmy házet přes volejbalovou síť, tak aby je soupeřící družstvo nedokázalo chytit. Do turnaje se přihlásilo devět týmů z celé republiky. Své zástupce vyslaly oddíly z jižních a východních Čech, ale zahanbit se nenechaly ani moravské kluby a další. Turnajová klání skončila již za soumraku a přišel hlavní večerní bod, slavnostní oheň. Kolem něj se sešli všichni účastníci, sledovali slavnostní zahájení, následně se zaposlouchali a zazpívali si oblíbené trampské písně. Táborákem bylo Setkání v lesích oficiálně ukončeno. Nedělní den byl pak věnován loučení a odjezdu. Za rok se Setkání v lesích uskuteční opět, nejspíš na táborové základně s názvem Slunečná paseka. Dle ohlasů lze předpokládat, že se tam většina účastníků z letošního roku opět ráda sejde. Z webu TK Podskalí

Výlet na Velká Kosíř.

Výlet jsme dvakrát přeložili, ale nakonec jsme si vybrali ten správný termín. Uprostřed srpna už vedra povolila, ráno, když jsem šel ke Slovácké bůdě, na místo srazu, jsem snesl v pohodě i teplou flanelku. Jan dorazil s autem z Hluku, v Hradišti jsme nasedli s Jožkou a Ilonou a namířili si to směr Brno. Na křižovatce na Střílky jsme ale zahnuli doprava na Morkovice a přes ně a dál přes Modřice dorazili do Prostějova. Ten jsme ale jenom projeli směrem na Kostelec na Hané a zastavili až v Čechách. Tedy na Moravě a jen v Čechách pod Kosířem, které proslavil především malíř Josef Mánes, který tu vytvořil na zdejším zámku většinu svých obrazů. Zastavili jsme na parkovišti kde byly hned dvě muzea. Jedno je hasičské a druhé vystavuje kočáry, ty tažené koňmi. Jde o poměrně mladé soukromé muzeum, zřízené a provozující za finanční pomoci z EU několika nadšenci na čele s jejich největším nadšencem, panem Obrem. Ve dvou halách postupně shromáždili a restaurovali desítky kočárů od bryček po zlatý kočár ( ten je ovšem zapůjčen z arcibiskupství Olomouc ( druhý jsme viděli právě v arcibiskupském muzeu v Olomouci). Nejvzácnějším exponátem, kterým se muzeum chlubí, je však jeden z několika mála největších pohřebních vozů, vyrobených v Plzni. K jeho tažení je prý zapotřebí dvanáctispřeží. Průvodkyně v muzeu měla tak zajímavý doprovodný výklad, že jsme v muzeu oproti předpokladu strávili více jak dvě hodiny. Takže jsme se hned stavili na oběd, kde jinde, než v penzionu MÁNES a navštívili íčko v další zajímavé stavbě obce - v multifunkčním kulturně sportovním středisku.

Vlastní stezka na Velký Kosíř začíná U HRABĚNKY. To je příjemné zahradní posezení v sousedství zámeckého parku. Odtud vede žlutá, dvoukilometrová stezka. Nejdříve prudce do kopce lesem, pak se dostanete na náhorní planinu, pokrytou strništěm po obilí, zatímco cesta vede krajem lesa. A pak se vám v průseku lesa otevře pohled na rozhlednu, jejíž autorem je Svaťův syn Svaťa Sládeček junior. Dnes stojí na slušné pasece, vzniklé právě kvůli výšce rozhledny. Když měřili jak má být vysoká, došli k výšce mezi 32 až 35 metry. Díky Českým lesům, které kolem rozhledny vzrostlé stromy vymýtily, se mohla výška a tím samozřejmě i cena, snížit na 25 metrů. Ilona zjistila, že nás čeká 56 schodů, ale pak to opravila na 156. Z vrcholku je vidět celá Haná, samozřejmě Jeseníky a Drahanská vysočina. Bohužel bylo kouřmo a na výhledy tedy nic moc. Nechali jsme si zhotovit vrcholové společné foto, sešlapali 156 schodů a vydali se po turistické stezce zpět. Navštívili jsme ještě zámecký park, který má rozlohu 22 hektarů. Zámek je bohužel zavřený a je vidět, že chátrá. Park je však téměř lázeňský. Leona pak vymyslela, abychom se jeli podívat do Drahan na náhrobní kameny. Takže jsme objeli Kosíř i od severu a přes Slatinany se vrátili do Prostějova. Tam jsme si nechtěně udělali okružní jízdu městem a splnili tak Ilonino přání, aby se podívala na Národní dům . Za Modřicemi jsem tentokrát nanavigoval Jana na Zdounky, chtěje přejet přes Bunč a Modrou do Starého Města, ale na Bunči Jan odmítl tuto krásnou cestu a rozhodl se jet přes Kostelany a Kudlov. Tak jsme si na Bunči dali poslední pivo, setkali se tam se TŘEMI GRÁCIEMI , Saxánou, Broňou a třetí nám neznámou, které vyrazily na kolech přes Salaš a Bunč a pak naší trasou domů do Hradiště přes Kostelany a Kudlov . No a pak už jsme jenom dojeli do Hradiště a Jan do Hluku.

Dunajec, Tatry, Bešeňová.

Předposlední víkend v srpnu proběhla tradiční akce Kletru - splutí Dunajce, pěší trasa ve Vysokých Tatrách a načerpání sil v termálu v Bešeňové. Letos se navíc vyrazilo ve čtvrtek již ráno a program byl doplněn o návštěvu chaty Magurka pod Nízkými Tatrami, tábořiště Lazisko, známé z našich odyseí koncem osmdesátých let a známého dřevěného kostela ve Svatém Kríži. Trasa ve Velkých Tatrách byla letos naplánována z Hrebienku přes Bilíkovu chatu do Tatranské Lomnice. Jelikož mne na poslední chvíli skolila nemoc, musel jsem rozdělit svoje úkoly mezi účastníky, konkrétně mezi Svaťu, Božku, Vendulu a Juru.

Z Kežmaroku jsem pak každý večer dostával hlášení, že vše je v naprostém pořádku a že všichni své úkoly svědomitě plní. Ihned po ukončení akce jsem všem poděkoval a požádal je napsání nějakých svých vzpomínek a zaslání fotek. Odpověděla jen Vendula a Svaťa, jinak nikdo. Bohužel

Na kolech z Ramzové do Jeseníku

V červnu 2013 jsme si naplánovali cyklotrasu z Ramzové na nádraží Horní Lipová. Chtěli jsme tak kopírovat naší běžkařskou trasu z února letošního roku. V červnu nám to bohužel nevyšlo. Na červenec jsme byli domluveni tři. Petr, Jan a já. Pak se přihlásil i Mira a Jarka. Vlaků sice jezdí dostatek, ale těch, kde můžete uložit kola, zase tak moc není. A našim směrem jeli jen vlaky, v nichž jsme měli na přestup v Olomouci pouze šest minut. A zkušenosti z běžek nám daly poznat, že rychlík z Brna do Jeseníku v Olomouci na přípojné spoje nedbá. Nicméně jsme to riskli a naplánovali si odjezd ze Starého Města v 8.O4. První dojel na nádraží Mira, kterého vnuk Honza dovezl do Hradiště, druhý Bob, který to s včasností tentokrát přehnal, jako třetí dojel vlastní silou až z Hluku Jan, jako čtvrtý místní Petr, následován vzápětí poslední Jarkou. Vlak dojen přesně podle jízdního řádu. Naložili jsme kola a sedli do přilehlého kupé. Jarka se chtěla zhlédnout v zrcadle, ale ouha, místo něj je tam jen sklo. Aby bylo z kupé vidět na kola. Pan průvodčí nám zkontroloval jízdenky a in karty a prodal všem, kromě Boba, který si „byciklojízdenku“ koupil v pokladně, za padesát Kč jízdenku na kola. Přitom nás stačil, sice jen jemně, sprdnout, že kola se věší na háky a nestaví vedle sebe ( to ovšem zabralo méně místa a díky tomu se tam vešla i kola dalších cyklistů, kterých cestou přibývalo). Když jsme zastavili na nádraží v Olomouci, každý z nás už stál u svého kola a Mira byl pověřen rolí průzkumníka, aby odhalil, z kterého nástupiště odjíždí náš vlak. Ten naštěstí měl tentokrát zpoždění a tak jsme na něj museli na nástupišti ještě pět minut čekat. Pak už jsme v poklidu dojeli na Ramzovou. V Ramzové, jak známo, se stýkají Jeseníky s Rychlebskými vrchy s nejvyšší horou, Smrkem. Takže naše cyklotrasa vedla po úbočí Rychlebských hor. Železniční trať zde má nejen nejvýše položenou rychlíkovou zastávku u nás Ramzovou, ale i velké stoupání a oblouky. Proto se nazývá Slezským Semmeringem. Malé muzeum Slezského Semmeringu mají na nádraží Horní Lipová , kde máme naplánovanou zastávku. Ale zatím jsme na pláni po Klínem. Dokud jsme všichni, tak pořizujeme společnou fotky a šlapeme do kopce po cestě na Petříkov. Na vrcholu kopce ale odbočujeme doprava kolem apartmánů a už je před námi vyšlapaná pěšinka v trávě a v lese. Přejedeme třikrát les a tři paseky, pěšina se mění v lesní štětovanou cestu. Když jsme tu šli na běžkách, tak jsme teprve tady narazili na modrou turistickou značku. Chvíli jedeme po rovince, chvíli dokonce šlapeme do kopce. Ale pak dlouhý sešup, s výhledem na Šerák, ale ten je dnes zahalen v kouřmu. Na křižovatce cest, kde ta pravá vede na silnici a ta naše vede doleva, je štět nahrazen makadamem. Naštěstí jen krátce. To zase jedeme po rovince a i do kopce a vedle nás vedou koleje Slezského Semmeringu. A pak opět dlouhý sjezd na brzdách a cesta podchází železniční trať, což už z běžek víme, že pro nás tudy cesta nevede. Někde tu musí být cesta doleva. Ať hledáme, jak hledáme, žádnou cestu nevidíme. Konečně nacházíme malou šipku s označením lyžařská stezka. Ukazuje směrem přes velkou posečenou louku. Jdeme na průzkum, Jan s Mirou bez kol, pro které se pak musí vracet. Přijíždí jakýsi pán v autě. Ptáme se ho, ale prý tady sklízí seno první rok, ale v dolním rohu prý do lesa vede jakási cesta. A tak jedeme po posečené louce a po seně do dolního rohu paseky a cesta do lesa tu opravdu je. Tušíme koleje vpravo pod námi, ale zatím je nevidíme. Po chvíli se ukazuje nádražní domeček s cedulou BÍLÝ POTOK a pak i budova nádraží s muzeem. Podle doporučení zdoláváme dvoumetrový svah pod naší cestou, přenášíme kola přes koleje a jsme na nádraží, kde sloužil i hrdina filmu Alois Nebel. Navštívíme malé muzeum, kde se dozvídáme o historii zdejší dráhy a zapisujeme se do kroniky. Naše cyklotrasa po cestičkách a štětovaných cestách tady končí. Z nádraží jedeme již po asfaltu, stále z kopce. Projíždíme celou Horní Lipovou. Zastavujeme ale u vyhlášení restaurace Kovárna, kde si za nelidové ceny dáváme pivo (29,-Kč) , případně polévku, vývar za 4O,- Kč. Brzy se pak dostáváme na křižovatku s hlavní silnicí Jeseník – Hanušovice. Dál už to tak zajímavé není. Kolem nás jezdí auta, projíždíme celou Dolní Lipovou. Na štěstí jedeme ale stále z kopce. Teprve na konci Lipové odbočujeme na cyklostezku, která se záhy mění opět na cyklotrasu a my po břehu Jesenické Bělé jedeme mezi vrbičkami k Jeseníku. Prvním objektem je známý kemp Bobrovník. Cestu kolem řeky zatarasil plot jakési továrny. Musíme opět na silnici a po ní přes okraj města na nádraží. Podle kompjútru Petra jsme ujeli 17 km, většinou z kopce. Nejbližší vlak nám jede za půl hodiny. Dáváme si pivko a nakládáme kola. Během chvilky je kolem vlaku velmi živo, člověk ani nevěří, kam tolik lidiček cestuje! V Olomouci máme opět fofr, přípojný rychlík odjíždí za pět minut. Jsme tedy už od Červenky připraveni u svých kol, sundaných z háků. Jen cesta ke dveřím je zatarasena pověšeným kolem jednoho cyklisty, který má času dost a proč by se ohlížel na nás! Naštěstí nacházím cestu kolem sloupu, který v těch oddílech pro kola bůhví proč zavazí a vystupujeme urychleně s koly na 1. nástupiště. Jen Jan má času dost a ještě by pomáhal s kolem tomu cyklistovi, co blokoval náš výstup! To tak! Utíkáme do vestibulu, vidíme, že vlak nám jede ze čtvrté koleje třetího nástupiště, tak po schodech dolů, po schodech nahoru. Vlak už zcela naplněn, oddíl na kola naštěstí prázdný. Věšíme kola a cítíme úlevu, že jsme to stihli. Jen chvíli. Jan s Petrem se domlouvají, že vystoupí v Otrokovicích a pojedou do Hradiště na kole. V poslední moment, když vlak už stojí u nástupiště nádraží v Otrokovicích, přemlouvá Petr i Jarku. Tak vykládáme kola ve Starém Městě jen dva. Mira a já. Při vykládání mě spadl řetěz a pěkně se zapletl mezi ozubená kolečka přehazovačky. Nezbývá než vybalit nářadí a vytáhnou řetěz pomocí kombinaček. Stavujeme se na pivo v hospůdce U DUBA, pak pokračujeme po cyklostezce do Hradiště a Mira až do Hluku. Bob

Výlet na Chabaně.

V úterý 23. 7. 2013 se konečně uskutečnil výlet, který byl kvůli počasí několikrát odložen. Tak počasí nám vyšlo, bylo krásně. Bylo nás pět, čtyři děvčata a Josef. Irenka, Maruška, Boženka a Marta. Chvíli jsme se loudali kolem baziliky na Velehradě, prohlídli si novou zeď se sochami svatých. Bohužel, ani řádová sestřička, která nás vyfotila, nevěděla, kterého svatého představují. Poznali jsme jen Cyrila a Metoděje. V bazilice už je všechno opraveno, žádné lešení, jako při loňské návštěvě. Pak jsme po červené značce šli na Chabaně. Úvoz na začátku cesty je lemován mirabelkami, které jsou letos obsypány a větve se sklánějí až k zemi. Jinak sucho, hřiby žádné. Lom, kde kdysi bylo pěkné posezení, je úplně v dezolátním stavu, částečně zasypán. Na zahrádkách jsme nakoukli do domečku Majky, má to tam vymakané a zahradu krásně upravenou. U Marušky to bylo také velice pěkné, poseděli jsme asi 3 hod. Prohlídli jsme celý zahradní domek i podkroví, kde byly válendy na spaní. A to nám neměla ukazovat, protože Josef nám tam na hodinu a půl zmizel. Pojedli jsme zásoby, Maruška upekla sekanou, Marta meruňkový táč, něco se popilo, Josef naservíroval škvarky a víno a dokonce měl sebou i solničku. Prostě nic nám nechybělo. Autobusem v 15.09 hod. jsme od sekvoje se svezli až do UH, přestože na internetu je spojení jen do Starého Města na nádraží. Pak tomu internetu veř! Ještě u Centrumu ve venkovním posezení jsme si dali Plzeň a pak nás pozval Josef k němu na zmrzlinový pohár. Takže zase jedna zdařilá akce. Hromadné foto dodá Irenka nebo Josef.

Marta.

100 LET CHATY NA SKALKE

Nám známá Chata na Skalke oslavila minulý měsíc 100 let od svého založení. Náš známý chatár, Tibor Ferenčík, na tuto počest zazvonil na nově instalovaný zvon.

První letošná výšlap do Chřibů

Vycházka z Buchlovic na Smraďavku se velice vydařila. Počasí nám přálo a na návrh Petra jsme nešli na Dlouhou řeku, ale vydali jsme se ze Smraďavky přes Stříbrnické paseky do Osvětiman. Někteří tuto cestu ještě neznali, tak to bylo něco nového. Ela měla v kapse krokoměr a naměřila něco kolem 11 km. V Osvětimanech jsme poseděli ve známé hospůdce a jeli do UH.H. autobusem v 15.07 hod. Účastníci zájezdu: Ela, Marta, Jožka, Mirek, Petr, Vlastik, Toník a Laďa Pavelka.

Holý kopec.

Myslím, že výlet na Holý kopec, uspořádaný 10.května 2013, letos již po druhé, jako vzpomínka na Karla Vojtka, se nám vydařil po všech stránkách. Počasí jak na objednávku, dobrá nálada a velký počet účastníků. Musíme moc poděkovat Mirovi za zhotovení symbolického padáku a vůbec za jeho bezvadnou myšlenku něco takového vyřezat. Také za jeho básnické umění a notování. Do příštího roku se všichni písničku naučíme zpaměti.

Bylo nás celkem třináct. Bob jel autem, zaparkoval u Trempíka a již nás čekal pod Kamennou studánkou na rybářské židličce. My ostatní jsme jeli autobusem na zastávku Hrad Buchlov a po zelené značce jsme také došli ke studánce. Odtud pak vede mírným obloukem značená cesta na vrchol Holého kopce. Tam Mirek upevnil památku pro Karla na statný buk. Zazpíval písničku a otevřel borovičku - tu prý Karel nejraději pil. S tím pitím jsme mu pomohli. Zapsali jsme se do knihy, která je uložena ve schránce na nejvýše rostoucím stromě. Ještě jsme tam našli i loňský zápis z 9. 5. 2012, to nás tam bylo jen pět.

Bob pak vzal do UH Hanku, Jiřku a Irenku, které spěchaly za nějakými povinnostmi. My ostatní, Josef, Laďa, Mira, Toník, Zorka, Petr, Maruška, Marta, Boženka,

jsme to vzali po červené značce na parkoviště pod hradem ke Špalkovi. Tam nám zachutnalo pivo, krásně svítilo sluníčko, tak jsme poseděli a šli až na autobus v 16.34 z Buchlovic.

Jenže, když jsme šli kolem novostavby Josefové neteře Bětky, museli jsme přijat pozvání na kávu. Takže Bětuška nám našla další autobus s odjezdem v 17.29 z Buchlovic a v UH jsme byli až v 18.00 hod.

Marta

Výšlap na Svatou vodu u Malenovic.

V pátek 24.5.2013 byl na nás svatý Petr hodný, nezmokli jsme, oproti předpo vědi meteorologů. Vzhledem k tomu, že jsem převzala akci po Jožkovi, změnila jsem i původní propozice. Jeli jsme autobusem na zastávku U majáku Zlín a po zelené značce až k prameni Svaté vody. Cesta lesem, místy rozježděná traktorem, ale dobrá. Ela krokoměrem naměřila 9 km, takže po posilnění z vlastních zdrojů a vychutnání dobré svaté vody jsme se rozhodli, že půjdeme do Malenovic, což je od Sv. vody jen 3,5 km. Některé účastníky totiž začala bolet kolena, takže od návratu do Březolup jsme upustili, bylo by to dalších 9 km. Šli jsme po žluté značce až ke hradu. Tam byla polední přestávka a stejně nikdo nebyl žhavý jít na prohlídku. V Malenovicích jsme pak zapadli do Horní hospůdky na pivko, kávu a čaj. Autobusem zpět do UH v 14.34 hod. Bylo nás 8, prý šest oveček a dva pasáci

Marta.

Cyklovýlet na Vysočinu.

Do organizace cyklovýletu na poslední chvíli zasáhla nemoc Jožky, dna. A tak ho Hanka místo na Vysočinu vezla k lékaři a do lékárny. Nakonec to počasí by výletu stejně nepřálo.

Oblastní kolo PORTY

Tady a teď , tak se jmenovala skupina, která, ač nesoutěžila, získala největší aplaus na Oblastním kole PORTY v sobotu 13.dubna 2013 na ranči ROVNÁ. V tom největším dešti, který tuto akci párkrát provázel, totiž čtyři členky této skupiny absolvovaly své taneční vystoupení, aby vyplnily přestávku mezi střídajícími se kapelami této známé soutěže. Od dob, kdy hlavní organi -zátorskou starost za tuto přehlídku převzali Joke a Leoš z TK DAKOTA, netrpí toto kolo nedostatkem soutěžících, spíše naopak. Letos již podruhé hostil tuto soutěž ranč ROVNÁ, nám známý spíše jako pionýrský tábor KLOČKOV. Letošní brzký termín a opožděný nástup jara vypadal pro tuto soutěž dosti hrozivě. Ale nakonec se příroda přeci jen trochu umoudřila a tak na návštěvnosti se vliv letošního počasí nijak neprojevil. Celou soutěž poctivě a profesionálně moderovala už tradičně Svatka Blahýnková, organizátorka obdobné soutěže v dětské kategorii BRÁNA. Organizátoři letos ocenili i všechny bývalé lídry, kteří měli na starosti Chřibskokarpatské oblastní kola PORTY v letech 1990 až 2005 a tak i já jsem obdržel děkovnou plaketu a tekutou cenu. Obdobně totéž měla obdržet další naše členka Zorka Tomečková, s tou jsem se tam ale nepotkal a tak nevím, zda vůbec obdržela pozvání.

A nyní výsledky oblastního kola:

Interpretační soutěž:

1. BPT - postup do finále ČNF v Řevnicích
2. 11. a P.P.R. - postup do semifinále ČNF v Řevnicích

Autorská soutěž - postup do autorské soutěže MF v Ústí nad Labem

1. skladba: Vymývali mozky louhem autor : Patrik Tomáštík, interpret : Tolstolobik
2. skladba: neudělena

Seminář BUĎTE VÍCE VIDĚT.

Hned na začátek března jsme se přihlásili na seminář, uvedený v nadpisu. Jednalo se o dvoudenní seminář agentury Dobrá media, který v rámci operačního programu vzdělání pro konkurenceschopnost financuje Evropská unie a tím pádem, v dnešní době drahých seminářů, byl zdarma. My jsme se tam přihlásili díky informaci ze SPEKTRA. Tedy. Přihlásilo se nás šest – Bob, Tom, Jožka, Hanka, Božka a Majka. Božka to vzdala a předala své místo Majce. Hance do toho cosi vlezlo, Jožka se již ve středu přesunul do nemocnice a Majka v pátek ochořela. Takže jsme nakonec zůstali dva. Tom a já, Bob. V sobotu jsme celkem bez problémů našli klub Saleziánů na Okružní na Jižních svazích, v bufetu si vyzvedli kávu a buchtu a zasedli ke školení. V to první dopoledne jsme se dozvěděli, že vliv tištěných médii upadá a že budoucnost PR (čti pí ár) PUBLIC RELATIONS – /veřejná prezentace/ přechází na internet a hlavně na sociální sítě. Jenže. To předpokládalo, abychom předtím absolvovali seminář o sociálních sítích a jelikož jsme tím pádem toho o sociálních sítích znali velice málo, v poledne jsme to pro první den zabalili. Druhý den, v neděli, jsme se přihlásili do sekce fotografování a neprohloubili jsme. Získali jsme spousty nových informací, co z digitálu můžeme s úspěchem využít a hlavně co a jak fotit. A také jsme si to v praxi vyzkoušeli. No, chtělo to, abychom doma pak vyhrabali manuály ke svým fotoaparátům a nabyté znalosti zavčas konfrontovali s těmi našimi fotopřístroji. A tak tady předáváme pár rad k focení.

Rychlokurz focení.

1. Vystihněte kouzlo okamžiku (jinak nemá cenu fotit)
2. Naučte se vidět světlo

3. Neřešte čudlíky, foťáky a mýty S teorii to nepřehánějte (ale bez její znalosti to nejde) a/ používat program P b/ využívat nastavení ISO (ovládat tak čas expozice)

4. Pátrejte po čistém pozadí snímku, snažte se strkat hlavu do nebe, foťte z podhledu

5. Jsou jen dva typy závěru a/ reportážní (širokoúhlý záběr bez zoomu s hlavním bodem zblízka(. Když to jde, „sáhněte“ si na člověka b/portrétní ( fotit se zoomem a z dálky) . I v portrétu musí být vtip!

6. Krajinky bývají nudné a špatně se fotí. Musí obsahovat orientační bod jako měřítko /postava člověka, zvíře a pod./ Pro ostrost krajiny a oblohy používat dvou záběrů ( obloha, krajinka), složit v počítači.
7. Focení skupinek lidí je složité! Z velké skupiny vytáhněte z davu jednoho až dva, zbytek je křoví.
8. Šetřete s bleskem, raději zvětšete ISO. Naopak používejte blesku pro zjasnění stínů při focení na slunci.

9. Neklaňte se photoshopu, ale pár čudlíků se hodi a/ ořez b/ doostření c/ sytost (saturace)

10. Když to nejde, nefoťte!

Pokud bude zájem, můžeme jednu seniorkavárnu focení věnovat.

Z Ramzové do Bílého potoka alias do Horní Lipové.

Když jsem na březen naplánoval tradiční běžkovou akci z Ramzové na Paprsek a zpět, přišla Hanka se zprávou, že na internetu objevila běžeckou udržovanou trasu z Ramzové do Lipové. Čili z kopce, obdobně jako u v únoru absolvovaná trasa nad Kouty nad Desnou. Celý březen ale něco nebylo tak jak má být. Moc sněhu, obleva, nemoci… Už to vypadalo, že projekt padne. V posledním březnovém týdnu jsme měli být na Skalce. Tedy Jura, Vlastík a já. Sněhové podmínky vynikající. 140 cm sněhu, nahoře 10 cm prašanu. Teploty od mínus pět do plus jedna. Všechny tratě udržované. Ubytování přímo na Skalce. A Jura v pondělí volá, že nemůže jet, že ho navštívila CHŘIBKA a že s ní musí ležet na chalupě. A tak jsem se rozhodl alespoňˇpro jednodenní náhradu, akci poblíž. Zavolal jsem Petra, ten souhlasil. Hanka nebrala telefon, ani se neozvala na mail. Za to se ozval Svaťa a tak jsme byli už tři.

Na internetu jsem prostudoval popis trasy, vytiskl plánek, zjistil spoje. Na radu Hanky jsme vybrali rychlík s pozdějším odjezdem ze Starého Města než minule, v 8.O4. No, to jsme si dali! Do Olomouce přijel rychlík o pár minut později než měl. Marně jsme na jediné odjezdové tabuli ve vestibulu hledali, z kterého nástupiště nám jede „brňák“ do Ramzové. Nikde ani zmínka. Ten totiž z Olomouce odjel podle jízdního řádu včas! Šel jsem si to vyřídit na informace. Paní koukla do počítače a poradila, ať na dvojce nastoupíme do „pražáka“, jedoucího ze Žiliny a svatosvatě se zavázala, že v Zábřehu na nás „brňák“ počká. Nepočkal. Jak nám prozradila paní z informací v Zábřehu, nikdo vlakvedoucího neinformoval, že má počkat. Tak jsme si vyřídili papír na zdarma cestu zpět ( stejně jsme měli zpáteční jízdenky), a prý nám na základě tohoto papíru vrátí ve výchozích stanicích jízdné. Pak jsme si v klidu probrali situaci. Vlak zpět nám jel za 45 minut. Vlak na Ramzovou za hodinu a půl. Tím bychom mohli být v půl jedné už nahoře na Ramzové. K cestě dolů nám zbývají dvě hodiny. Trasa má být dlouhá 7 km. To bychom měli zvládnout. A tak jsme pokračovali v cestě.

Na Ramzové bylo sněhu „neurekom“, ale fučel nehezký severák, zejména na pláni hned za vlakovou zastávkou. Našli jsme značení naší trasy. Je to zelená ve dvou žlutých pásech. Ale na rozdíl od plánku nás značka vede na kopec, až k odbočce k lyžařským apartmánům. Tam ukazuje vpravo, směrem do zasněžené pláně. Ale je tu zafoukaná jakási ratraková běžecká trasa, tak snad je to ta pravá. Nebyla. Sjeli jsme po ní k údolní stanici vleků na Klín a pak podél lesa, jak ukazoval plánek, vešli na velkou louku, po jejímž okraji jsme vystoupali vzhůru. Na konci pak vpravo vedla do lesa cesta, kde jsme se opět se svou značkou setkali. Samozřejmě zleva po horní hraně louky přicházela také ratraková cesta, asi ta pravá. No nic, jdeme správně. Lesem, vítr tu nefouká, stopa drobně posypaná prachem ze stromů. Napřed jdeme po rovince smrčinou, pak táhlý, ale zvládnutelný sjezd a opět rovinka, tentokrát jdeme bučinou kolem kolejí. Těm se záhy vzdalujeme mírným stoupáním a opět sjíždíme. Na palouku, odkud je krásný výhled na Čerňavu, Petr zastavuje, že je to krásné místo pro vrcholovku. A pak posíleni opět sjíždíme dolů, míjíme odbočku k silnici, naštěstí je naše cesta značená, pak opět kousek rovinky a pláň, kterou musíme zdolat sjezdem po její pravé straně. Ještě ve vlaku mě jakási slečna mobilem nabízela jakousi zdarma služby od lékárny Max. Odmítl jsem jí ale dříve, než mě ty výhody stačila vysvětlit. A proto jsem byl asi potrestán. Na téhle tvrdé cestě, pokryté sice pěti centimetry prašanu, cvrkla má běžka o něco pod tím prašanem, já to zadrhnutí nezvládl a spadl na levé rameno. Naštěstí naraženina nebolí hned, ale druhý den to stojí za to. Bolívalo to i za mládí, ale v našich letech to bolí dvojnásob. Zítra se mám na co těšit!

Sjeli jsme až k trati a podjíždíme ji. To ale nesouhlasí s trasou na mapě z internetu. Leč značka je tu. A na ukazateli vzdálenost 1 km od žel. stanice. Jedeme po značené cestě asi kilometr a nový rozcestník. Opět k nádraží kilometr, ale nyní dolů do údolí, které vede od toho podjezdu dolů do dědiny, snad do jejího centra.

Dole rozcestník ukazuje už jenom 0,7 km. Po pláni, opět po zaváté ratrakové běžecké stopě. Železniční trať je ale vysoko nad námi, takže musíme opět stoupat. K nádraží se dostáváme úplně z jiné strany, než ukazuje internetová mapa. Zvlášť poslední úsek je značně strmý. Já už jsem u kolejí, dole v dědině je už vidět náš vlak. Ten ale ještě musí zdolat serpentýnu. A Svaťovi s Petrem ještě chybí sto metrů. Prosím pani výpravčí, ať odjezd trochu pozdrží. Já a Svaťa jsme už ve vlaku. Hned u dveří je naštěstí oddíl pro kola. Petr přibíhá na poslední chvíli a do vlaku se šplhá s vypětím posledních sil. Upadne na sedačku a chvilku nabírá další síly. Pak teprve balíme lyže do obalů a pouštíme se do jídla. Vlak nás tentokrát doveze až do Olomouce a ten další až do Starého Města. Kromě mého ramene nakonec vše bylo výborné! I na kole by to stálo za to! Bob

Ohlédnutí za únorem 2013

Plánovaná akce S běžkami na Vysočinu se rozpadla hned, jakmile bylo zajištěno ubytování. To se samozřejmě muselo pak stornovat, naštěstí bez penále. A tak jedinou turistickou akcí v minulém měsíci byl výlet na vrchol Medvědí hory nad Kouty nad Desnou 19.února 2013.

Vyjeli jsme rychlíkem z Uh.Hradiště ve třech. První se na nádraží objevil Jan, kterému dojel autobus z Hluku už v půl sedmé, pak přišel Bob a na závěr Hanka. Ale ze Starého Města již volal Petr, kam si má koupit jízdenku a že nás ve Starém Městě čeká. Rychlík nás dovezl do Olomouce, ale mohli jsme s ním jet až do Zábřehu. Ale zase bychom tam museli déle čekat. Takhle jsme v Olomouci nasedli, k velké radosti Hanky, která nejraději jezdí superrychlíky, do osobáku, který nás v poklidu dovezl až do Šumperku. Tam jsme si museli koupit další jízdenku, protože v Šumperku sice nekončí koleje, ale kompetence Českých drah. Jízdenky /dvě, jednu do Koutů, druhou z Koutů/ jsme si jako senioři koupili po 14,- Kč v nádražní trafice a už na nás na dalším nástupišti čekala místní motorová poulička, která nás proti toku říčky Desné dovezla do Koutů nad Desnou. Tam nám, ještě pokud vláček byl v pohybu, tedy před nosem, ujel skimikrobus, určený k tomu, aby dovážel cestující z vlaku k pokladním skiareálu. Koho tedy vezl, nám zůstalo záhadou. No, naštěstí to zase tak daleko není, necelý kilometr. V půlce cesty si Petr všiml, že Janovi chybí na zádech kletr. Naštěstí motoráček byl ještě na zastávce v Koutech. A pak jsme po sporadicky značené cestě dorazili k pokladnám, kde jsme si zakoupili lístek na šestisedačku na Medvědí horu za rovnou stovku. Ale platil nám i pro případnou cestu zpět. Ještě hůře značenou cestou jsme se vydali k údolní stanici lanovky na Liščí horu, což je kolem půl kilometrů sněhem po zcela neupravené cestě. Chumelilo již v Hradišti, tady ovšem byly vločky větší a hustější. Sjezdaři nasednou poměrně blíž na kotvu, s ní vyjedou na blízký pahrbek a k údolní stanici sjedou, takže to, že my ťápeme pěšky ve sněhu, nikoho moc nezajímalo. Na lanovce nám Hanka vyjednala sezení po dvou na šestisedačkové sedačce lanovky, takže jsme se tam v pohodě vešli i běžkama v rukách. Ale cesta nahoru v chumelenici moc nadšení nevyvolala, takže Petr se rozhodl v první chvíli využít předplacenou cestu na lanovce i dolů a přemýšlel, že na vrcholovéstanici ani nevysedne. Naštěstí ho Hanka přesvědčila, a tak nás neopustil. Vedle vrcholové stanice nás totiž nečekalo iglú, ale novodobá horská jurta s teplým, občerstvením. Dali jsme si s Janem zelnačku, Hanka bombardýno, pojedli ze svých zásob, našli naši značenou trasu do údolí. Vzdali jsme ale vrcholové trasy kolem Mravenečníků a horní nádrže elektrárny Dlouhé stráně. Naše trasa je značena červeným pruhem uprostřed dvou žlutých a vede až k železniční zastávce v Loučně nad Desnou. Trasa nejprve vedla kousek souběžně se sjezdovkou. Tu jsme po 500 metrech kolmo přejeli a už se s ní dále nesetkali. Ještě jsme přeťali trasu lanovky a zastavili na křižovatce cest. Většina vedle podle ukazatelů zpět ke sjezdovce a do Koutů. Naše značka však pokračovala jižním směrem do Loučné. Stále chumelilo, ale my jeli v pěticentimetrovém prašanu na ledovém podkladě. A furt z kopce. Prostě paráda. Zastavili jsme se ještě na občerstvení (ze svých zásob) u turistického altánku, přejeli Tříramenný potok a dojeli na další křižovatku, teď už větší cesty, přicházející kolem oplocenky z leva. My se po ní ale dali dolů doprava. Za chvíli jsme se opět setkali s Tříramenným potokem a jeho údolím vjeli do obce Loučná a jejími uličkami k údolí Desné a ke kolejím železniční zastávky Ločná nad Desnou. Stihli jsme vlak ve 14.20, se kterým jsme vůbec nepočítali a nevěděli jsme tedy, jaké máme spojení další. Bylo výborné. V 17.00 jsme vysedali v Hradišti. Na NOVĚ sice lyžařský kontrolór udělil středisku zlatou medaili, ale my, jako běžkaři to horko těžko hodnotíme na bronz.

V únoru jsme se ještě sešli na jedné seniorkavárně s oslavou narozenin Božky a Jana.

27.února 2013 jsme se setkali na Výročním shromáždění 2013, na kterém jsme u projekce zhodnotili uplynulý rok 2O12, schválili Výroční zprávu za rok 2012 a plán akcí na rok letošní. A v neoficiální části oslavili v předstihu Hančiny narozeniny. Ty má Hanka až v třetině března.

Plné znění Výroční zprávy je na stánce Výroční zprávy.

Tradiční poštěpánský výšlap na Rovninu.

Fronta přešla přesně o půl jedné, jak jsem podle snímku na radaru očekávala, takže jsme vyrazili na výšlap. Nakonec svítilo chviličku i sluníčko a dohlednost byla po frontě nádherná. Nakonec nás bylo 12. Na to počasí, co panovalo od rána, překvapivě dost. A nikdo nelitoval. Cesta na Rovninu po panelovce dobrá a z Rovniny jsme se přece jen dali polem k Rochusu. Zem byla ještě umrzlá, jen místy bláto, kterému se dalo vyhnout. Zakončení tradičně u Pučalíka, kde jsme poseděli asi hodinu při rumu a čaji, někdo i při pivu a kávě. Cestou od Pučalíka už každý šel svou cestou.

Účastníci: Josef, Irenka s manželem, Marta, Lidka Pavelková, manželé Genzerovi, Lidka Vaňková, Pavla Zubková, Maruška Kučerová, Toník Vlk a redaktorka Lenka.

Marta

Výšlap 3. 10. 2012 na Budačinu

Byly jsme jen tři, já, Ela a Maruška Kučerová.Vyjely jsme za mlhy, ale předpověď počasí byla dobrá a nezklamala nás. Mlha se již v Košíkách, kam jsme dojely autobusem, pomalu rozplývala a jak jsme vyšly na hřeben, už byla pryč. Po žluté stezce jsme brzy zahnuly do lesa ke skalám. Hned na kraji lesa u turistické cesty jsme musely začít sbírat hřiby, i když jsme to původně vůbec neměly v plánu. Nádherné klouzky a pak plno babek a spousta bedlí. Každá jsme měla plnou igelitku. Já jsem se pak podělila se sousedkou a stejně jsem smažené bedle jedla dva dny.

Ale zpět k výletu. Cesta kolem skal je krásná, trochu náročná, do kopce, z kopce. Z Budačiny je to na školící středisko Kudlovské Doliny kousek, ale tam na oknech jen pavučiny a nepořádek. Zřejmě už delší dobu nefunguje. Takže pivečko nebylo. Daly jsme se směrem na Kudlovskou Dolinu a protože do odjezdu autobusu nám zbývala hodina, navštvíily jsme Oliša Víchového a jeho Zdeničku. Kafařky si daly kávu, já limonádu. Mají to tam moc hezké, upravené. Nakonec jsme se do UH svezly s Olišem, který jel pomoct své snaše skládat dřevo na topení. Škoda, že nás nebylo víc, snad příště.

Marta

Neplánovaný výlet Salaš Bunč Salaš 19.10.2012.

Výlet se velice vydařil. Nakonec nás šlo 12. Přijeli jsme autobusem na Salaš točnu, tam bylo aut, že jsme si mysleli, že už žádné hřiby ani nenajdeme. Někteří našli, někteří nenašli. Dali jsme se cestou k pomníčkům padlých a pak k Hubertce. Jen Svaťa zaostával za námi a pak místo k Hubertce to vzal po modré značce na Brdo a teprve pak na Bunč. Cestou jsme se také rozdělili. Trhnul se Mirek a já, ale každý jinou cestou. Ostatní šlapali po silnici. Irenka od Hubertky se vrátila, ještě léčí koleno a měla zákaz větších vycházek. Asi jsem si vybrala tu nejlepší cestu, neboť pod tíhou praváků se mi trhala taška - viz foto. Na Bunči bylo otevřeno, tak jsme poseděli na terase, kde nádherně svítilo a hřálo sluníčko, při pivku, polévce a kávě. Božka, Maruška a Ela se trhly a šly na autobus na 15.35 a my ostatní jsme ještě chvíli poseděli. Pak po modré značce kolem Zlatské studánky na Salaš dolní, odkud nám jel autobus v 16.30 hod. To jsme si neuvědomili, že ten nazajíždí k nádraží ve Staráku, tak musel Svaťa vystoupit za velehradským mostem a jít na nádraží kousek pěšky. Ale prý byl v 19 hod. již v pořádku doma. A my jsme přijeli do UH v 17 hod.

Účastníci: Josef, Mira, Svaťa, Pavelkovi, Ela, Irča, Maruška, Lidka Čechová, Hanka, Božka a Marta. Na fotce je s námi ještě Laďa Smrček, který jel na Salaš na chalupu.

Marta

Seniorkavárna

v říjnu 2012 byla jen jedna a to ještě spojená s Posledním poradním ohněm, tedy podzimním plánováním, co v příštím roce.

Jako první jsme museli řešit abdikaci Toma na funkci náčelníka. Svoji abdikaci zdůvodnil svoji malou aktivitou, nechutenstvím ke schůzování malým zájmem o akce klubu. Nakonec však byl umluven a tak svoji abdikaci stáhl.

Na příští rok jsme se dohodli, že ještě více utlumíme své vnější aktivity, zejména už nebudeme pořádat Jarní sako a lanové aktivity pro jiné organizace.

Na následující seniorkavárně jsme oslavili narozeniny hned tří našich členů – Božky, Vlastíka a Tondy.

V uplynulém měsíci, září 2012,

jsme se sešli na oslavách požehnaných narozenin našich dvou nejstarších členů Miry a Jožky , proběhl neplánovaný výlet do Lednice, v Hostětíně jsme se skauty na Jablečné slavnosti připravili bedýnky, podle organizátorů slavnosti adrenalinovou věž a měli jsme se podílet na semináři skautů NJERCE. Ten však byl na poslední chvíli zrušen pro nenadálé odhlášení většiny přihlášených.

Vlakem do Lednice

Dne 5.září 2012 se sešli na výlet do Lednice Hanka, Maruška,Irča, Jožka, Pepa a Peťa. Pěkný slunečný den v nádherném prostředí zámeckého parku všechny nadchl. Podle plánu jsme vystoupali všech 302 schodů na minaretu a kochali se krásnou vyhlídkou. Zavzpomínali jsme si na časy školních výletů, prohlédli si palmy ve skelníku a zdařilý den zakončili chutným burčákem - pěkná tečka za příjemně prožitým dnem Irča

Bedýnky na Jablečné slavnosti.

Tradičně jsem se nechal přesvědčit, že i letos vypomůžeme občanskému sdružení Tradice Bílých Karpat a Veronice v Hostětíně s provozováním bedýnek na letošní Jablečné slavnosti. Z kuloárů vím, že organizátoři mají už nějaký rok problémy s vedením obce, které vládne starosta z ODS a tak proč ne, když skauti přislíbili letos stoprocentní pomoc. Od nás se přihlásili Jura, Majka a Božka. Božka ale od půlky měsíce ležela v nemocnici, skautů se přihlásilo pět a tak jsem na poslední chvíli Majku odvolal. Jednak nás bylo dost a jednak dostat se do Ostrohu je stále poněkud komplikované. A tak jsme vyrazili. Nakonec dva skauti a dvě skautky, já a Jura dojel ze Žítkové. Počasí bylo tradičně nádherné, organizátoři naplánovali naše vystoupení od 12.00 do 16.00 a tak jsme do půl dvanácté zavěsili lana, posunuly stánkaře se skopovými steakami a ohraničili prostor. Od dvanácti jsme si oddychli jen na chvíli a to jsme museli vyhlásit přestávku, neboť dětí ve frontě bylo stále dost.Někteří ovšem absolvovali stavbu věže i pětkrát. Rekord byl tentokrát vysoký – 18 bedýnek. Podařilo se nám ukončit ve čtvrt na pět, pak jsme rychle sbalili, naložili a spěchali k domovu. Doma jsem padl na gauč a probral se až za dvě hodiny. Bob

Narozeniny Miry a Jožinka.

K oslavě letošních narozenin si Jožka vybral středu 19.září 2012 v altánku OK baru, netuše, že to bude jeden z nejchladnějších a nejmokřejších dnů měsíce září. Ale střechu nad hlavou jsme měli zajištěnu a bylo nutno se trochu přiobléci, i když už to nebylo ono. Za tepla se slaví lépe. Ale pití a jídla bylo jako vždy nadbytek a tak jsme si vyslechli veršované přání jubilantům od Pedra a shlédli prezentaci medailonku fotodokumentace Jožka a Mira s Kletrem od září do září s hudbou a s přibývajícím soumrakem jsme oslavu ukončili., Bob

Výlet do Chřibů.

Ve středu 22. srpna se neplánovaně vydali na výlet do Chřibů Marta, Mira, Jožka, Božka s vnučkou Terezkou a Hanka. Marta a Hanka o výletu napsali: „dnes se nám výlet vydařil, fotila nás vnučka Boženky. Nezmokli jsme, užili si vedra. V lese bylo docela příjemně, horší na sluníčku. Na sv. Klimentek jsme šli jen tři, já (Marta), Mirek a Jožka. Hanka s Božkou a Terezkou to vzaly od Koryčanské kapličky přímo po modré do Osvětiman do hospůdky a když jsme tam dorazili i my, tak už vylizovaly talíře a popíjely pivko. Když nás viděla přicházet Hanka, tak hned u hostinského objednala 3 piva, no pak jich bylo ještě víc, protože jsme měli na autobus asi hodinu a čtvrt času.

Dunajec, Tatry 2012

Největší letošní kletrákovou akcí, co do počtu účastníků, členů KLETRU, bylo bezpochyby splutí Dunajce, výšlap v Belanských Tatrách a návštěva termálu v Bešeňové. Tato akce, sahající svojí tradicí až do sedmdesátých let minulého století, se konala a stále koná na konci měsíce srpna. Letos s poněkud nezvyklým termínem od pátku do pondělka. Ubytování a stravu (polopenzi), nám tradičně již téměř deset let poskytuje Domov mládeže v Kežmaroku. Z jeho oken nás každé ráno vítá pohled na Vysoké a Belanské Tatry a večer západ slunce za tyto majestátné vrcholy. K dopravě jsme dříve používali Avii Slováckého aeroklubu, ale když jí paragáni prodali, využíváme pronajatý mikrobus s vlastním řidičem, kterým je Karel Bič. Karel vzal mne a Vendulu u nás, Vlastíka s Tondou u Slovácké bůdy, v Aerotechniku jsme naložili raft, vesty, pumpy a pádla a odjeli do Hluku pro Jana. Měl stát v půl čtvrté u Picerie, ale tam ani noha. Tak jsem ho šel hledat. V klídku seděl doma a divil se, že jsme tam tak brzy. V Bánově jsme nabrali Svaťu s Petrem, před odbočkou na Žítkovou Juru a v Trenčíně další raft. Jedinou zastávkou byla tradičně restaurace DEHTÁRE na Liptovské Maře, kde fotíme západ slunce nad Chočem, ale letos ten západ jaksi pro fotografování nebyl. Dálnice již loni vedla až za Poprad, letos jsme si jízdu po ní prodloužili o další úsek, protože jsme nesjeli na exitu Poprad východ, jak jsme měli. Druhý den bývá na programu splutí Dunajce na raftech od Lysé nad Dunajcem k ústí Lesnického potoka. Na známém břehu nás i letos vyhodil mikrobus i s rafty a vodáckou výbavou a odjel na parkoviště u chaty Pieniny, kam jsme i s rafty museli dorazit od ústí Lesnického potoka. V klidu jsme nafoukli oba rafty, připevnili na ně rudlíky (ty pro převoz raftu po asfaltu od Dunajce k chatě Pieniny) a Honzovu francouzskou hůl – sedačku, která mu umožňuje ten nutný pohyb pěšky. Pak se Karel vrátil Honzovým autem, které pro změnu zůstalo u Lysé nad Dunajcem a vypluli jsme. Dunajec má díky přehradě, jejíž stavbu jsme postupně roky sledovali, téměř stabilní průtok a to ne kvůli nám, ale pro polský Dunajecký turistický průmysl, neboť plťařením se zejména na polské straně živí spousta obyvatel Zamoguří. Na slovenské rovněž, ale už ne tolik. Protože řeku známe už jak své boty, k žádným alespoň trochu dramatickým situacím nedochází. Jenom u přístaviště pltí v Sromowcach – Katy, jsme uvízli na balvanu a tak jako téměř nejmladší opouštím palubu raftu, abych raft stáhl z balvanu, na kterém uvízl, což se mi podařilo. Ale raft na mne najel bokem a silný proud se snažil odtrhnout mé ruce od špagátů. kterých jsem se křečovitě držel a strhnout mne pod raft, kde bych se asi utopil. S morální pomocí ostatních členů posádky, kteří po celou dobu nečinně seděli na svých místech, se mi podařilo raft otočit do proudu a dostalo se mne rady, že mě v té vodě bylo houby třeba. A tak jsme v poklidu dopluli do Majera, kde je útulná hospůdka, vhodná pro oběd a jiné občerstvení. Karel si dal obvyklé halušky – prý byly výtečné, já bačovský rezeň a pivo. Ostatní podle chuti. Pak už jsme jenom podpluli lávku pro pěší z polských Sromowců Dolnych do Červeného Kláštora a přistáváme v přímo před klášterem. Poobědní siesta, někteří využívají Dunajec ke koupání, společné foto a plujeme dál. Začíná zajímavější část plavby – Kláštorná hora, Jánošíkův skok, Holica se sedmi mnichmi. Skála s polskou orlicí a českým lvem, Sokolica. A pak už jen ústí Lesnického potoka. Přistání proti proudu se nám moc nepovedlo, ale háčci vpředu se přeci jen uchytili na pevné zemi a drží raft za koníčkovací lano. Vynášíme raft na suchý asfalt, utíráme hadry, vypouštíme a balíme. Nakládáme na rudlík a ubíráme se ,zhruba kilometr k chatě Pieniny, kde parkuje náš mikrobus. Dáváme si pivko, nasedáme do mikrobusu a vracíme se do Kežmaroku. V jídelně je oslava padesátin, prý velmi krásné padesátnice, vypadající na čtyřicátnici. My z té oslavy máme k večeři jako aperitiv Spišskou borovičku a téměř svatební polévku. Třetí den je na programu tůra v Tatrách. Pro letošek jsem vybral Belanské Tatry a to tůru ze Ždiaru Monkovou dolinou na Široké sedlo, přes Vyšné Kopské sedlo na Kopské sedlo a zde po modré přes Meďodoly do Javorové doliny a do Tatranské Javoriny. Po Kopské sedlo se nejedná o turistickou trasu, ale jednosměrnou naučnou stezku. Průvodce akcí jsem kromě map doplnil i popisem výstupu Monkovou dolinou, který jsem stáhl z internetu a všichni si mysleli, že to tak popsala Vendula. Podle tohoto popisu by měli být na Kopském sedle za tři a půl hodiny. Dovezli jsme naší skupinu k hotelu u ústí Monkovy doliny, vyfotil jsem si panoráma Belanek a vydali jsme se s Karlem do Javoriny. Zaparkovali jsme u obchodu a bufetu a vydali se Javorovou dolinou našim turistům naproti. Já vybaven trekinkovými holemi a vylehčenou sedačkou z duralových trubek. Zjistili jsme, že modrou turistickou značku sleduje další naučná stezka z Javoriny, až po Kopské sedlo. Prošli jsme poměrně nezáživnou částí Javorové doliny, která vede dál až na Sedielko a pak do Studené doliny, u „Horárně po Muráňom“ jsme odbočili do Měďodolů a hned za hájenkou narazili na první zastávku naučné stezky a to na geologický park. Poučeni o horninách, z kterých se Tatry skládají, jsme vyrazili dál. Zrovna, když jsem Karlovi přednesl přednášku o roli lesa, jako zdroje potůčků i v parném létě, objevila se tabule o lese, jako „špongii“ a pramen s vydatností 150 l za vteřinu! No došli jsme až za těsňavu Branky, kudy si Meďodolský potok prořezal za tisíciletí cestu z tajícího ledovce do doliny a protože čas podle nás byl v polovině a mraky se začaly stahovat příliš nízko ( my byli asi ve 1300 metrech), otočili jsme curik. Dolů to šlo samozřejmě rychleji. V Javorině jsem zalehl k odpolení siestě na lavičce autobusové zastávky, Karel do mikrobusu a probudil nás déšť. Litovali jsme Jana, kterého jsme viděli v Monkové dolině vycházet v trenýrkách a tričku s miniaturním batůžkem, ale ukázalo se, že byl vybaven perfektně a přicházel s prvními. Náš odhad, kdy dojdou, se spletl o hodinu a půl. Ti první. Vendula se Svaťou dorazili až půl hodiny po nich. Cesta Monkovou dolinou prý byla strmě vzhůru, namáhavá a špatně značená. Ze Širokého sedla šli už v mracích a orientačně je popletlo Vyšné Kopské sedlo, odkud do Kopského sedla vedla jen stará, červená turistická značka. Nicméně všichni ve zdraví došli a posezení v bufetu všem vrátilo sílu. Vrátili jsme se do Kežmaroku přímo na večeři, kterou jsme si objednali na 19.00. V pondělí už nás čekala jen cesta domů. Trochu jsme si ji prodloužili o zpáteční návrat pro Vendulin přívěšek, ale v 10.00 už jsme byli v Bešeňové a hupli do bazénu s třicetidevítistupňovou teplou vodou a vyhřívali své rozbolavělé klouby a kosti. Jan si půjčil zatím kolo a odjel navštívit svoji prý švagrovou v sousední dědině a Svaťa s Petrem tradičně odmítli lázně a vyrazili do okolí. Po dvou hodinách máčení jsme bazény opustili, počkali, až Jan vrátí kolo a vyrazili na Kozí vršok v Ivachnové. Architektura restaurace a přilehlé mlékárny v průmyslové zóně super moderní, ale náš architekt Svaťa hned našel chyby, například v tom, že do restaurace, která je i na patře, nemají výtah na jídla. Výběr sýrů sice z mléka kravského, kozího i ovčího,ale ceny vysoké a sortiment nic moc. V restauraci ale obsluha milá a příjemná servírka, jako pozornost jsme obdrželi brynzovou pomazánku s chlebem a jídlo bylo také velmi dobré a za odpovídající ceny. Nicméně jsme se ještě stavili ve známé salaši za Ružomberokem, kde milovníci ovčích sýrů nakoupili vše potřebné. Já si koupil dvě čučoriedkové buchty. Pak už jen známý výhled na Rozsůtec, průjezd Žilinou, pohled na Strážovské vrchy a Vršatec, vrácení raftu Trenčíně, vyklopení Jury u Žítkové, Svati a Petra v Bánově a Jana v Hluku a jsme v Aerotechniku, věšíme raft na stojan, doplňujeme naftu, Vyhazujeme Tondu u benzinky u Sadů, odvážíme Vlastíka do Březolup a Vendulu do Starého Města, vracíme mikrobus na benzince u ČSAD a náš výlet končí. Pokud máte zájem o fotky z akce, najdete je na těchto odkazech: http://www.uschovna.cz/zasilka/J7WYWZSERPJXELN3-83S Kód zásilky: J7WYWZSERPJXELN3-83S http://www.uschovna.cz/zasilka/J1XFUCYASE3H39CE-P9Z Kód zásilky: J1XFUCYASE3H39CE-P9Z Uloženo do: 12.09.2012

Výlet na Koryčanskou kapli

Výlet na Koryčanskou kapli jsme museli o den psunout, jeli jsme až 27.července, ale to posunutí z hlediska počasí prospělo. Sešli jsme se tradičně u Slovácké bůdy, tentokrát Jožka, Vlasťa, Tonda, Jan a já za volantem. Napřed jsme udělali okružní jízdu kolem Medlovic, kde jsme chtěli navštívit známý lom, ale stejně jsme odbočili poněkud dřív a lom jsme nenašli. Pak jsme si určili v Osvětimanech hospodu, kde se setkáme a po silničce, spojující Vřesovice s Koryčany vyjeli Ke křížku, nahrbeni Chřibů, kde jsme odstavili auto. Podle plánu jsme vyrazili na jih po červené, prohlédnout si nejprve Přírodní rezervaci Moravanské lůky s vzácnou květenou a pak přejít na Koryčanskou cestu. Tady jsme změnili směr a směřovali na východ ke Koryčanské kapli. Nikdo jsme tam dosud nebyl, ale popis a fotky na internetu nám dokonale její podobu předem vypodobnili, takže žádné překvapení se nekonalo. Název KAPLE je totiž značně přehnán, jde spíše o Boží muka, ještě menší než na Roštínské kapli. Nicméně jsme se podepsali do vrcholové knihy a vyrazili trochu bokem trasy na Rozštípenou skálu. Jednu Rozštípenou skálu už známe od Sázavy na Vysočině. Tato je trochu menší, ale to údolí pod ní je také impozantní. Vrátili jsme se zpět ke kapli a naše cesty se rozdělili. Já se vrátil kousek zpět, na křižovatku Nad Koryčanskou kaplí ( ačkoliv výškově je to pod kaplí) a po zelené se vydal k silnici a po ní pak nahoru na parkoviště našeho auty, zbytek pokračoval po modré dolů k Vřesovicím. Jenže tam vůbec nedošli. V chatové osadě u Vřesovic se vloudili, využívajíc svých schopností Jana a Jožky vysílat mámivé signály, do přízně důchodkyně, chatařky Lidušky a, jak se nakonec ukázalo, vdovy, která na chatě žije sama. Vyloudili na ní posezení v altánku na zahradě její chaty s občerstvením kávy, slivovičky a koláčků a na naši dohodu, že se sejdeme v hospůdce v Osvětimanech, okamžitě všichni zapomněli. Ještě štěstí, že se ve mne ozval strach o ně, chudáci.mohli někde v tom lese zabloudit! Zavolal jsem mobilem, jestli už jsou v hospůdce a tak jsem včas mohl upřesnit jejich polohu a osvobodit chatařku od jejich svodů. Slibovali totiž, že jí posečou trávu v sadě, ostříhají plot a kdovíco ještě by naslibovali, nebýt mého příjezdu!

Zpátky už to byly jen obyčejná cesta autem do Hradiště, kde jsme tentokráte byli nezvykle brzy, už po 14:00

V minulém měsíci proběhla jen jedna seniorkavárna

a to poslední ve staré klubovně. Místo druhé seniorkavárny jsme stěhovali vybavení klubovny do nových prostor. Přestěhování ovšem zdaleka neskončilo. Vybavení je potřeba přizpůsobit a upravit potřebám nových prostor, což je strašná spousta práce a bohužel, žádná masová brigáda by tento úkol nezvládla.

Z plánovaného cyklovýletu na Tomanovu hájenku

sešlo. Jednak jsme se přihlásili jen dva, já a Božka a pak jsem stejně nemohl pro zdravotní problémy mé ženy.

Divoky a Roštínská kaple

Za to plánovaný výšlap na druhou stranu Chřibů, sice trochu pozměněný, vyšel. Bylo nás pět , vedle mne ještě Božka, Vlastík, Tonda a Jan. Takže akorát do jednoho auta, s kterým jsem vzhledem ke svým pohybovým možnostem, stejně plánoval jet. Místo pěší túry ze Salaše na Bunč jsem tam pěšáky vyvezl autem přímo z Hradiště a pak už se pěšky pustili po cestě a zelené značce přes Kamenec do osady Divoky. Já zatím sjel do Zdounek, odbočil na Divoky, u hřiště odstavil auto a šel výpravě naproti. Potkali jsme se na Kamenci. Společně jsme sešli na táborovou Jelení louku hradišťských skautů, prohlédli si tábořiště i s táborovým kruhem a ohništěm a ušetřeni neplodné dvoukilometrové cesty po asfaltu k autobusové zastávce, opět všichni nasedli do auta a přejeli jsme do Roštína, kde jsme zaparkovali u krásného koupaliště. Odtud jsme se vydali pěšky k Roštínské kapli, což ale vlastně kaple není, jen poutní místo se sochou panenky Marie a pramenem pitné vody, ale velmi citlivě zasazené do stráně lesa.

Po doušku chladné vody z pramene a posezení na lavičce ve stínu lesních velikánů, jsme se vydali zpět ke koupališti. Cestou jsme ještě obdivovali zůstatky zdejšího letního kina, romanticky zasazeného na začátek lesa. Škoda, že doba letních a vůbec malých kin už dávno skončila. A bohužel i naše mladá léta . Výlet jsme zakončili posezením v hospůdce místního koupaliště, kde všichni, kromě řidiče ochutnali výběr z pěti nabízených piv, včetně zvláštnosti, piva nefiltrovaného, pojedli jsme už všichni fazolovici a Jan si dal ještě jako nášup guláš. A ještě jsme pokecali s panem hostinským, majitelem tohoto areálu.

Zpátky jsme to vzali po brněnské 50tce přes Buchlovské kopce, ale netušili jsme, že na křižovatku ke Střílkám se probojujeme jenom po objížďce.

Výlet na Holý kopec. Vzpomínka na Karla Vojtka.

Dnes 9.5.2012, jsme vyjeli podle plánu autobusem v 9.50 na zastávku Hrad Buchlov. Po přejítí silnice jsme šli po zelené značce až ke Kamenné studánce, ve které je opravdu dobrá voda. Zatím co my jsme vodu chutnaly, Jožkovi telefonoval Mira, že škoda, že o tom nevěděl, prý by šel určitě s námi. Tak nám to také bylo líto. Od této studánky je nově značená a velmi pohodlná cesta až na vrchol Holého kopce. Jde mírnými serpentýnami, určitě bys to ušel i ty. Na Holém kopci je ve schránce nová kniha, do které jsme napsali: " Zdolali jsme tento pěkný kopec, abychom uctili památku Karla Vojtka, který byl před třemi lety nad tímto kopcem rozprášen z letadla. Jožka, Ela, Irča, Marta a Maruška" Ke stromu Irenka položila kytku ze suchých květin.

Z Holého kopce jsme sešli dolů, cestou jsou krásné výhledy na Buchlov a okolí, opět po zelené na stanoviště pod Holým kopcem a až na Dlouhou řeku. V lese jsme sbírali bylinky, Jožka měl plné dva pytlíky. Budeme mít kam chodit na bylinkový čaj. Z Dlouhé řeky na Smraďavku, v hospodě jsme se posilnili pivkem - ale tak drahé ještě nikde nebylo - malé 20,- Kč. Pak už nám zbývala jen hodinka k autobusu na rozcestí nad Buchlovicemi. Autobus přijel načas, vše klaplo. Marta

Něco málo o výletu na Provodov.

Tak počasí výborné, parta také dobrá, Josef, Mira, Ela, Irča, Marta a dvě Marušky - Fornůsková a Kučerová. Koupili jsme si společnou jízdenku tam i zpět, na každého to vyšlo na 54 Kč. Z Luhačovic jsme se vydali po modré značce přes Pozlovice na Starý Světlov, pak kousek po zelené k poutnímu místu u Provodova. V kostele se zrovna sloužila mše, měly tam děti první svaté přijímání. My jsme zatím poseděli před hospodou při pivečku a svačince. Pak jsme nakoukli do kostela, nabrali zázračné vody v kapličce a po žluté značce se vydali kolem křížové cesty zpět do Luhačovic. Na kolonádě byl od 15 hod. koncert, takže bylo i trochu kultury. Vlak nám jel v 16.16 hod., doma jsme byli v 17 hod. Marta.

Na kole z Hulína do Hradiště.

Včerejší cyklovýlet 30. května 2012, byl vydařený. Nejmenovaným vůdcem se stal Petr, dobrovolným provianťákem Jožka. Na mne zbyly funkce nezávislé pozorovatelky. Příště snad i s tebou. Tolik stručně Jarka Jabůrková. Setkání s Frantou se nekonalo. Kontakt na něj je pouze v mém počítači a já se z nemocnice k němu nedostal. Nicméně, problémy s orientací prý nebyly. Účastníci při cestě navštívili i hřebčín v Napajedlech a všem třem se cyklovýlet líbil. Jarka

Velikonoční výšlap na Buchlov s Martou..

Počasí bylo nakonec v pondělí na Velikonoce 9.března 2012, přijatelné, jenže zima a ta mnohé asi odradila, Na autobusovém nádraží se potkala Marta jen s Jožkou, ale to je neodradilo a absolvovali krásný výlet jen ve dvou. Se zastávkami u Mullerů na Chabaních, u sekvoje na Chabaních, na Buchlově a u neteře Jožky - Bětky v Buchlovicích.

Chřiby 7.března 2012

Výšlap do Chřibů z Buchlovic do Osvětiman se vydařil. Alespoň podle zprávy, kterou zaslala Marta: „Ahoj Bobe, posílám ti pár fotek z dnešního zdařilého výletu. Počasí perfektní. Bylo nás 9, na jedné fotce máš tu pěknější mužskou část a tu ženskou na dvou fotkách. Josef nebo Irenka ti pošlou lepší fotku - určitě - Josef fotil celou skupinu. V hospůdce v Osvětimanech jsme na tebe vzpomínali.

Zdraví Marta.

Vysočina 7.2. až 10.2.2012

V úterý 7.2. 2012 jsme s docela velkými obavami ze silných mrazů v 9:00 vyrazili z UH, Tom, Hanka, Jan a já. V poledne nás již na Třech studních čekal majitel ubytovacího zařízení a v mírně vytopené (teplem, ne vodou) menší chatce jsme se ubytovali. Potom jsme vyrazili kolem hotelu Horník po pěkně uprave-ných stopách pro psí spřežení na horní louky nad Tři studně. Navečer jsme se zastavili v restauraci hotelu U Laudů a dali jsme si potřebné občerstvení. Druhý den ve středu jsme se vydali do nově zrekonstruovaného lyžařského areálu u v Ochoze u Nového Města. Provedli jsme důkladnou prohlídku a konstatovali, že je to super sportovní areál. Nová biatlonová střelnice, nová velká tribuna a perfektně upravené tratě. Náš Jan prohlásil : „Když už su tady, tak si musím udělat aspoň kolečko po stadionu.“ , přesto, že už tam trénovali mnozí reprezentanti jednotlivých zemí. Byli to hlavně Rusové na víkendovou Zlatou lyži. Po mém varování, že ho pořadatelé vyženou, to přesto zkusil. A uspěl. Projel ve velkém stylu cílovou páskou bez úhony a po něm s velkým odstupem dva ruští reprezentanti se státními znaky na reprezen-tačních kombinézách. Náš Hucký Jan i bez státního znaku na své kombinéze přesto zvítězil. Následně jsme zaujali místo v boxu vstupní haly hotelu Fis a při lahodném Pillsneru pozorovali příjezdy dalších reprezentantů, velmi zajímavý byl příchod dalších Rusů, kteří mimo lyží a báglů, každý nesl karton plzeňského. Zajímavé bylo, že potom, v závodě v sobotu, jim to na to plzeňské jelo velmi dobře, neustále byli v čele závodu. Po návratu na chatu jsme večer degustovali svoje přivezené zásoby včetně darů přírody v tekutém stavu a riskovali, že následný den neprojdeme dopingovou kontrolou před startem do lyžařské stopy.

Ve čtvrtek jsme vyšli před desátou, protože ráno každý den bylo -13°C a vydali jsme se zase na opačnou stranu, po stopách opět pěkně upravených směr Fryšava – Kadov. Na rozcestí při našem rozhodování, kam dál, zvítězil Kadovánek. Při dojezdu do Kadova přišlo zklamání, protože vyhlášená stará hospůdka nebyla ještě otevřená, tak jsme zašli ke konkurenci. Ovšem při cestě zpět již otevřená byla, tak jsme samozřejmě Kadovánek nemohli vynechat. Zpět jsme jeli přes Podmedlovský mlýn na hotel Medlov, kde byla opět zastávka na plzeň a kolem Medlovského rybníka zpět na Tři studně. Po nezbytném odpočinku se večer konala návštěva velmi pěkného penzionu s hospůdkou s názvem „Zátiší“ vzdáleného ani ne sto metrů od naší chatky. Zjistili jsme, že se tam výborně vaří domácí strava a je tam hezké posezení. V pátek jsme odjížděli v poledne, a proto jsme do stopy vyrazili dříve. Každý na jinou světovou stranu. Tom na Fryšavu, Hana na Vlachovice a já a Jan na Rokytno, ale předtím jsme přejeli zamrzlý rybník Sykovec. V půl dvanácté, po předání a zaplacení pobytu na chatce, jsme po bravůrní jízdě Toma byli v UH již ve dvě hodiny. Z mého pohledu a myslím, že ke spokojenosti všech účastníků se akce, přes počáteční obavy ze silných mrazů, vydařila. Dva dny bylo krásně a mrzlo bez větru, jeden den navíc mírně poletoval snížek. Prostě akce velmi pěkná, snad si to někdy zopakujeme.

Jura

Ramzová – Paprsek 28.února 2012

Akci provázel trochu zmatek, neb jsem v minulém kletráku udal, že akce se uskuteční v úterý 29.února. Jenže úterý 29.2. neexistovalo a nikdo mě na můj omyl neupozornil. A tak se vydala v úterý 28. února 2012, za krásné zimy, jež trojici o složení Jan. Mira a Svaťa doprovázela už od odjezdu z UH vlakem do známé, nejvýše položené rychlíkové stanice v ČR, Ramzové. Odtud vedla trasa nejdříve trochu nahoru, pak se sjezdem na silnici před Petříkovem, přes Petříkov po silnici, ale ta je celou zimu pro běžky sjízdná.Na konci Petříkova trasa sleduje turistickou značku se značným stouna nejvyšší horu Rychlebských vrchů Smrk, jenže v půlce stupání tuto značku opouští a po lesní cestě stoupá na Císeřskou louku, kde se setkává s turistickou značkou, která vede ne zrovna schůdným terénem kolem potoka také z Petříkova. Tak až sem došli Mira se Svaťou, zatímco Jan neodolal a pokračoval až na Paprsek. Stejně se pak všichni tři setkali u stejného vlaku na cestu zpět domů. Bob

Výšlap na Bunč

Marta poslala tuto zprávičku : Už jsem z výletu doma a posílám dvě fotky od Zlatské studánky. Bylo nás pět, Hanka, Irena, já, Vlastik a Tonda. Výlet se vydařil, ale převezli nás na Bunči, do dnešního dne měli zavřeno, prý dělají nějakou rekonstrukci. Nedali se umluvit.Tak jsem šli zpět na Salaš Dolinu, tam hospoda také zavřená, naštěstí nám jel za 5 min. autobus, tak nakonec to bylo bezva.

Ze Šanova do Žítkové.

Ve středu 18. ledna 2012 se Hanka, Mira, Jan a já vydali vlakem směr Bojkovice,posléze autobusem směr Šanov, nikoliv Chánov jak chtěl Mira. V Šanově už bylo bílo, skoro pět čísel. Koupit chleba, běžky na ramena a hurá na hřeben Bílých Karpat. Na kopci, kdo chtěl, mazal lyže. Někdo vůbec, někdo špatně a nikdo dobře. Sníh nic moc, dole vlhký ,nahoře vata. Ideální sníh pro mazání.

U srdce, pomníku amerických letců se setkáváme s Jiřím,který nám prošlapal stopu až z chalupy. Mlhavo, sněhu tak akorát, mírně zvlněným hřebenem kolem pramenu Olšavy, které vidím poprvé, až na kraj Žítkové, na Lokov. Zasněžená chalupa, obložená dřevem - asi bude tuhá zima.Vítá nás Majka, usměvavá domácí paní, Jurova žena. Teplo jak ve staré chalupě, nad kachlovýma kamnama hambálek, sušíme vlhké věci. Zel’ňačka, chleba, slivovice, napečené jak na vánoce. Tři hodiny uběhly jak voda. Slunko svítí, vidíme hranici Česka a Slovenska, horenku Chabovú, Vlčí kopec. Za nimi jsou vidět obě Fatry, možná i Tatry, když je vidět. Všechno v jednom dni nejde.Tak až příště. P.S.Bohyně jsme neviděli, asi vymřely. Napsal Petr Kaštánek

Beseda s přáteli II.

V pátek 27. ledna 2O12 se uskutečnila druhá prezentace starých fotek a filmů z let sedmdesátých a osmdesátých minulého století a byla tématicky zaměřena na TÝDNY NA BĚŽKÁCH S AEROTECHNIKEM. Ano, týden s běžkami na horách má dávnou tradici a díky této akci jsme poznali desítku hor a pohoří u nás, na Slovensku a v Polsku. Akci, zejména zpracování dobových materiálů, začali Tom, Jožka a já zpracovávat od minulého podzimu. Vlastní organizaci pak od začátku prosince. Tom zajistil k setkání prostory S – klubu, měl na starost občerstvení a finance, ale na poslední chvíli mu byl nabídnut lukrativnější job, který samozřejmě přijal a jeho úkolu se naštěstí ujala Hanka s Božkou, za což jim patří dík. Počítali jsme tak s dvacítkou účastníků, protože tyto akce byly vždy pro malé skupinky čtyř až desetičlenné. Nakonec přišlo opravdu přesně dvacet zájemců, účastníků akcí, o nichž večer byl, byly sotva polovina. Ti druzí došli, aby se setkali s přáteli a ta atmosféra tam opravdu taková byla. Projekce tentokrát byla bez problémů, byť poslední videa, zhotovená ze starých Jožkových filmů se do našich rukou dostala až v pátek v poledne. Prostor S – klubu byl až zbytečně velký, atmosféra, jak už bylo napsáno výborná, myslím, že všichni byli spokojeni a přijdou příště opět. Napsal Bob Pozvánku na akci dostali i ti, kteří s tou starou partou nikdy nebyli, takže jim to nic moc neříká.. Ale omluva neúčasti na základě pozvání a přání, které poslala Irena Veselá, určitě potěší. Ahoj Bobe, děkuji za pozvánku - to byly doby, kdy jste se celá parta vydala za sportem, i zábavou.... ještě že se našli takoví, co vše zdokumentovali - nikdy to není na škodu. Přeji vám příjemné posezení a milé vzpomínky. Také s Martou a partou - to je i s Tebou - někam vyrazíme, jen co to počasí dovolí. Ve zdraví se zazimuj a v teple přebývej. A pohybovat se jen na suchých a bezpečných cestách.

S pozdravem Irča

OBLASTNÍ KOLO BRÁNY

Výsledky oblastního kola Brány.

Sedmičlenná porota složená převážně z muzikantů rozhodla o postupu těchto soutěžících :

kategorie do 15.let : jednotlivci - Štěpán Urban , Uherské Hradiště ( mladý nadějný čtrnáctiletý kytarista , zahrál vlastní píseň ,dále pak převzaté od Tomáše Kluse a Paní má se má od Fešáků).

skupiny - Fčeličky , Strážnice ( Pětičlenné dívčí vokální uskupení doprovázené p. učitelem Musilem-kytara.Zazpívali píseň Halejuja od Leonarda Kohena a dvě svižné finské lidové písně)

kategorie 15 - 18 let jednotlivci - Lenka Motyčková , Nivnice ( šestnáctiletá kytaristka se prezentovala vlastní tvorbou)

skupiny - Dárečci Velké Bílovice ,( sedmičlenná formace složená ze tří chlapců a čtyř děvčat zahráli a zazpívali písně z tvorby svého učitele p. Kraloviče)

Porota rozhodla nominovat na divokou kartu k postupu do celostátního kola : Zuzka Sakařová , Zborovice ( Zuzka se doprovázela v první vlastnní písní na keyboard a při druhé na kytaru .Letos soutěží naposledy, protože dosáhla horní věkové hranice pro účast a to 18-ti let).

Soutěž začala v 15 hodin v sále restauraci Roháč. Vystupující si pochvalovali zvuk, atmosféru i prostředí. O panující pohodě také svědčí to, že po vystoupení hostů- kapely Úlety z Velkých Bílovic i po vyhlášení výsledků se všem účastněným nechtělo ani odcházet, takže se další hodinu hrálo na open scéně, kde si každý zahrál ještě alespoň další dvě písničky. Takže domů všichni odcházeli nejenom s dárky od sponzorů, ale i s dobrou náladou.

Zářijový cyklovýlet do národního parku Podyjí.6.- 8.9.2011

NA LETOŠNÍ PRÁZDNINY SE CYKLOTÝDEN NEPODAŘIL ZORGANI-ZOVAT PRO NEDOSTATEK ZÁJEMCŮ. VZNIKL PROTO PROJEKT NA PODZIMNÍ MĚSÍC. Sešli jsme se úterního rána na nádraží ve Starém Městě . První dojel na kole z Hluku Jan, pak rovněž na kole, ale jen z Uherského Hradiště Bob a Miru dovezl z Hluku i s kolem vnuk Honza. Chvíli jsme museli přesvědčovat paní v pokladně aby nám prodala ty správné jízdenky pro naše kola, pak se podívali na řazení vlaku a našli , kolikátý ten náš vagón pro kola bude. A pak dorazil rychlík z Olomouce. Vagón pro kola byl prázdný, vše šlo jako po drátkách. Už od neděle je v Podyjí pětice našich kamarádů, pro něž však Hanka připravila vlastní akci bez návaznosti na tu původní, takže se s nimi asi vůbec neuvidíme. Až v pátek, kdy už jsme zpátky doma, se dozvídám, že jeden účastník akce, Svaťa, , hned první den po šesti kilometrech jízdy z nádraží na ubytovnu, havaroval a byl odvezen do nemocnice ve Znojmě, kde mu sešili rty a bradu, takže místo krás Podyjí trpěl a kochal se jen pohledem na krásné Znojmo při svých dalších návštěvách nemocnice. V Břeclavi jsme přesedli do vlaku na Znojmo, ale dozvěděli jsme se že na trati je výluka mezi Valticemi a Mikulovem a že nám asi kola nepřevezou. Nakonec jsme našli řešení. Kola jsme dali do kufrů autobusu, jezdícího místo vlaku.Ještě jsme kvapem museli přesednout ve Znojmě a cestu vlakem ukončili ve stanici ŠUMNÁ. U nádraží bylo posezení u bufetu v zahradě, takže jsme nejdříve pojedli a dali si po jednom pivku. Vyrazili jsme na kolech po silnici do kopečka do další dědiny Lesná, kde mají muzeum motocyklů, ale to jsme minuli, dědinu projeli, Mira jako obvykle kilometr před námi. V tom svém fofru přehlédl, že naše cyklostezka je řádně vyznačena, ale nevede po silnici, ale uhýbá pár metrů za obcí přes pole do lesa. Takže jsme na ní zůstali jen dva. A brzy jsme poznali, že tady roviny neexistují. Buď strmé stoupání , nebo nebezpečný prudký sjezd. Na naší dnešní cestě se o něj postaral kopec Větrník. Než jsme pod jeho vrchol vylezli, měl jsem toho pro dnešek dost. Ale pak dvoukilometrový sjezd až k hospůdce U ŠVESTKŮ v Čížově dal na tu námahu zapomenout. Ubytovali jsme a mezitím dorazil i Mira, který prozkoumával terén kolem Čížova. Po dalším pivku jsme se vydali na jih Čížova, kde je informační centrum Národního parku a hlavně signálka ze zbytkem drátěných zátarasů z dob, kdy jsme se bránili vetřelcům, kteří by u nás chtěli narušovat náš skvělý pořádek. Informační středisko je v září otevřeno jen o víkendech, takže jsme se toho zase moc nedozvěděli. Mira s Janem pak jeli prozkoumat, zda můžeme zítra využít signálku, která je nevím proč, určena jen pro pěší. Já jsem je zatím týlově zajišťoval na lavičce u informačních tabulí. Hoši prozkoumali nejen signálku, která jim náhle zmizela ve skalách, ale i červenou značku v údolí Dyje a konstatovali, že s koly se tudy jet ale opravdu nedá. A tak jsme ve středu podle plánu vyrazili po asfaltce do Hartegu. V plánu jsme měli Hartegskou vyhlídku, ale z toho čtyřkilometrového sjezdu jsme odbočku na ní nenašli a najednou jsme byli na mostě přes Dyji, kde jeden břeh patří Moravě a druhý Rakousku. Vjíždíme do městečka, nikde nikoho, jen nad námi se vypíná hrad. Volíme cestu Thayenlandem, kde musíme pěšky. Zase dlouhé a strmé stoupání. A žádný zpěváček. Tichý les. Jen jedna liška před námi přeběhla cestu. Za to jsme viděli tu Hartegskou vyhlídku. Pěkně zespodu. Ale i stoupání končí a my se dostáváme na asfalt a na silnici do Fellingu. A z kopce dolů. Celou vesnicí. Až téměř na konci Fellingu je náměstíčko s kostelem, památníkem padlých v obou válkách a dvěma autobusy. A něco jako hospoda, ale je to jen jakýsi malinký odvar našich hospůdek. Prostě k vidění nic moc. Cesta k nám je vyasfaltovaná, ale omyl. Ten asfalt vede jenom ke hřbitovu, kde Jan s Mirou si prý vyhlédali nejlepší místa, zatímco já spěchal domů. Potůček, dvě rezavé tabule se státními znaky, dva myslivecké posedy jako strážní věže přímo na hranici, polní cesta a asfaltová silnice, která nás dovádí k zámku ve Vranově nad Dyjí. Z druhého nádvoří pěkný pohled na údolí Dyje, ale začíná krápat a tak honem dolů, do města k Dyji. Přejíždíme most, ale ta voda podle mne teče naopak, chvíli se nedokážu orientovat. Pak teprve nacházíme druhý most, kde ta řeka už teče správným směrem. Jdeme na polévku do westernové hospody, ale ta je asi pro movité kovboje. Nabízí tu kovbojskou specialitu za pouhých 36O korun. Ani ta naše polévka není nejlevnější. A navíc na můj vkus málo teplá a česnek nevýrazný. Stavujeme se ještě v íčku, beru mapy, Jan musí na poštu pro známku na pohled. Jedeme podél Dyje, kolem penziónů a hospůdek. Na konci turistický altánek, kde opět pojíme. Přes louku přejdeme k řece. Mira tu objevil panelový brod. Řeka tu je kudrnatá a vodnatá. Pro raft jako dělaná. Před námi je dnešní nejdelší a nejstrmější výstup po zelené cyklotrase. Až sem jsme jeli po asfaltové signálce. Ta tady uhýbá vpravo, ale je zatarasená. Prvním orientačním bodem po hodině výstupu je Hraběnčina lávka, kde se setkáváme s červenou turistickou značkou, která sem vede od Dyje ještě strměji, než naše cyklotrasa. Druhým orientačním bodem je křížení se se žlutou turistickou značkou, vedoucí ke slujím. A konečně třetím, vítězným bodem je setkání s naší včerejší cyklostezkou, teď už za stoupáním. Čili nás čeká jen dvoukilometrový sjezd do naší hospůdky, kde už nás čeká večeře. Třetí den nás čeká jen cesta do Znojma. Nebe je ale šedé, trochu frfle a fouká nepříjemný vítr. Mira vymyslel cestu po modré která vede v Čížovskému rybníku a odtud už vede v mapě neznačená cyklostezka lesem k Lukovu, kde lesní cesta vchází před dědinou na asfaltovou signálku, vedoucí od Čížova kolem těch uvedených drátěných zátarasů. V Lukově se rozdělujeme. Mira s Janem chtějí vidět vinici Ša bez, takže volí trasu o deset kilometrů delší. Já jedu po silnicích do Znojma přes Podmolí a Mašovice. A opět stoupání a sjezdy. Znojmo mě vítá předměstím Hradiště. To jsem ale netušil, že mezi ním a vlastním Znojmem je ještě jedno hluboké údolí. Jedu po silnici dolů. V zatáčce vidím modrou značku, vedoucí parkem kolem Gránického potoka. Ten končí v Dyji. A přes Dyji vedou koleje, které mě zavedou k nádraží. Ač stále z kopce, ta cesta se mi přeci jen zdá poněkud dlouhá. Konečně Dyje. Jedu po silnici po jejím levém břehu ke kolejím. Jenže ty koleje jsou na mostě a most 5o m nad hladinou řeky. A tak poslední výstup po serpentině asfaltové ulice kolem hradu a věznice na Vídeňskou ulici a pak už jenom odbočení na ulici Milady Horákové na moderní nádraží s velikou a prostornou halou. Sotva se převléknu a trochu pojím, jsou tu i Mira s Janem a tak sedáme do nejbližšího vlaku ve 12.44 a vracíme se domů. Opět autobus z Mikulova do Valtic, v Břeclavi nás opouští Jan, který toho má málo a tak dál jede už na kole. V Moravském Písku vysedá Mira, který zvolil trochu kratší trasu a tu nejkratší, ze Starého Města absolvuji nakonec já. Bob

Pozdrav od Pedra z USA

Zdravim všecky z jakéhosi Nju Jorku hlavně Boba,Jožku.Toma aj Zorku. Je to tu trochu větši než na dvorku co na něm pěstuju záhonek pórku. Potkal jsem tu jednu borku Norku co si vyléčila v moři psorku. A v tom velkém horku létají tu špunty z korku. Řekli jsme si tu pár fórku smějeme se do kosti morku Je zde vedro, zdravi Pedro

Na výstavě o Eduardu Ingrišovi 21.9.2011

Vzhledem k tomu, že na zámku ve Zlíně probíhá výstava o známém skladateli, divadelním umělci, trampovi, dobrodruhovi a cestovateli Eduardu Ingrišovi, rozhodli jsme se její shlédnutí spojit s návštěvou zraněného Svati. Na nádraží v Hradišti jsme se sešli čtyři. Jožka, Irena s kamarádkou Lídou a já. Ve Zlíně na "hlavním nádraží" nás jako vždy již čekal

KOLAUDACE CHATY MAJKA ČERNÉ

Něco o včerejší akci. Co k tomu dodat.Tak na Chabaně jsme jeli v pěti Hanka,Alan, Boži,Jirka a moje maličkost. Čekaly jsme s Boženkou u autobusu a přišel jenom Jirka. Všichni jsme jeli Hamplovic autem. Akce se vydařila i když lehce poprchalo. Zatopila jsem v kamnech a bylo příjemně. Jen mě mrzí, že nás bylo tak málo. Nakoupila jsem vcelku dost jídla. No co,ale všem zúčastněným se akce líbila a chata se jim taky zamlouvala.Alan měl fotoaparát a má pár fotek. Majka

Dunajec a Tatry 2011

Po loňské přestávce se letos opět uskutečnila tradiční akce na konci srpna, směřující na řeku Dunajec, Pieniny a Vysoké Tatry. Termínem pro letošní Dunajec byl 18. až 21. srpen 2011. Léto jakoby čekalo právě na tuto akci. S naším odjezdem z Hradiště začal tropický týden s nejvyššími teplotami tohoto roku. Našim vozidlem se letos stal zapůjčený mikrobus Ford se všemi technickými vymoženostmi, včetně klimatizace.Dokonce jsme za sebou nemuseli táhnout ani vozík na rafty. Vše se vešlo do mikrobusu. Vyrazili jsme z Hradiště proto už ve tři. V Bánově jsme nabrali poslední účastníky Svaťu a Petra a v Trenčíně tradičně u Petra Brecíka půjčili druhý raft. A pak už jsme najeli na dálnici, která skončila až v Žilině. Úsek mezi Žilinou a Rožmberkem o stavbě dálnice zatím nic neví. Po opětném najetí na dálnici jsme si udělali zastávku na břehu Liptovské Mary v Dehtároch, aby někteří pojedli vysněné halušky a jiní se posilnili pivem. Dálnice u Popradu zase poskočila, takže jsme letos už před Svitem projeli tunelem a objeli toto baťovské město ze severu. Za Popradem jsme však nebyli jisti, kdy z dálnice sjet. Ale trefili jsme se a tak ještě za světla jsme vykládali bagáž u známého Domova mládeže v Kežmaroku. Pokoje nám tentokrát bohužel dali ve čtvrtém patře, odkud je horší výhled na Tatry, ale hlavně není v něm zrenovované sociální zařízení jako ve známém patře šestém. Ale je tu výtah a tak jsme stejně užívali to luxusnější. Páteční odjezd na Dunajec byl zpestřen tím, že jednotlivým členům posádek raftů byli jmenovitě přiděleny na starost části vybavení raftu. Rafty byly nafouknuty bez problémů. Jen ventil na nové zadní sedačce má opět jiný průměr, tedy již třetí, který je na jednom raftu použit.

Hoši z Ostrožské Nové Vsi, vedeni Zbyňou mezitím nafoukli i dvě Pálavy a tak se naše flotila vydala po proudu Dunajce k Pieninám. Za ty roky známe již každou zatáčku, takže plavba za krásného slunečného počasí byla opravdu rekreační. Zastavili jsme se u první občerstvovny u stanoviště pltí na Slovenské straně a pak tradičně v Červeném Kláštoru, kde si mnozí prohlídli celý klášter. Od Červeného Kláštoru začíná Prilom Pieninami. Tři Koruny se tyčí na levém, Kláštorná hora na pravém břehu. Podél řeky vede asfaltovaná cesta , dnes cyklostezka a stezka pro pěší, ale kdysi tudy vozily kočáry s koňmi pasažéry pltí z konce splutí ze Szczawnice do Červeného Kláštora.. Ani splutí průlomu Pienin nepřineslo žádné vzrušení, jen Vendulin raft přistál uprostřed řeky na šutru a Petr se musel obětovat. aby z něho raft sundal. Když se objevila Sokolice, což je kopec s výraznou skálou na vrcholu na konci splutí, zatáhlo se a začalo jemně, ale opravdu jen jemně pršet. Když jsme sbalili raft, déšť přestal. Naložili jsme raft na rudlík a odešli na parkoviště k restauraci. Posádka Vendulina raftu se po trase trochu zpozdila a navíc před sbalením raft pečlivě vysušila.To by bylo chváluhodné, kdyby jeden z její posádky, Tonda, odešel včas na parkoviště, kde měl co nejdříve nasednout do mikrobusu, který odvážel chlapce z Nové Vsi k autu, které pro změnu bylo na začátku naší trasy splutí a kterým i Tonda měl odjet zpět do Kežmaroku. Mikrobus odjel bez Tondy,nastala trochu vyhrocená situace, ale vše se nakonec zvládlo. K večeři byla celerová polévka a řízek, v hospůdce pivo. V sobotu nebe jako žmolka, i když po cestě na Štrbské pleso byl Gerlach zahalen v mracích. Mikrobus nás dovezl k zastávce Popradské pleso a všichni jsme se vydali po asfaltce k jeho břehům. Karel měl v plánu splnit si svůj sen a vystoupat po serpentinách na sedlo Ostrvy, Svaťa s Petrem pak ze sedla Ostrvy po magistrále přejít k Sliezkému domu a sejít dolů do Tatranské Polianky, Božka s Leonou a Aničkou dojít na Štrbské pleso, Jura tápal. Já se svými nohami pomocí hůlek si dal cíl akorát tak Popradské pleso, cintorín a zpět. Proto jsem si vzal i klíče od mikrobusu. Nahoru šla se mnou Vendula, ale na cintoríně se mně ztratila a z Popradského plesa se vydala na Štrbské. S Karlem jsem se na cestě zpět minul, takže byl u mikrobusu dříve jak já. Vendula mě volala, že na Štrbském plese není náš mikrobus, ale já si jaksi vsugeroval, že došla přede mnou také na zastávku plesa Popradského, takže jsme ji chvíli hledali na vlakové zastávce Popradské pleso. Nakonec se ale vše vysvětlilo, sjeli jsme s Karlem na pleso Štrbské, nabrali dámy a Juru, v Poliance chvíli čekali na Svaťu a Petra, kteří cestou ze Sliezského domu chytli stopa a dojeli do Polianky autem.Večer jsme udělali mejdam na našem pokoji, ale ty tři dovezené lahve vína jsme stejně nevypili. Cestou zpět nás už čekalo jenom poležení v teplé a léčivé vodě v bazénech v Bešeňové, zastávka v salaši u Ružomberoku na ovčí sýr a jiné speciality, vrácení raftu v Trenčíně, návrat domů a předání mikrobusu. Bob

A na závěr mail: Chtěla bych ti moc poděkovat za krásný zájezd do Pienin. Doufám, že zas za rok se tam všichni setkáme. Leona

Víte, že

řeka Poprad , na kterou hledíme z okna při ubytování v Kežmaroku, vzniká soutokem Hincova potoka, vytékajícího z Hincova plesa s potokem Krupa, vytékajím z plesa Popradského ? Řeka Poprad je pravým přítokem řeky Dunajec, do kterého se vlévá u města Nowy Sonč. Dunajec se pak vlévá do řeky Wisla.

Pulčíny a Čubův kopec.

V úterý 30.září se uskutečnila dlouho odkládaná akce – výšlap na Pulčínské skály a rozhlednu na Čubově kopci. Ty odklady nakonec akci prospěly. Takové ideální počasí snad letos ani nebylo. Plně obsazené auto . Jožka, Bob, Jan, Marta a Irena, nás dovezlo až do nejvýše položené obce vsetínského okresu, do Pulčína. Obec sice spadá pod obecní úřad Francova Lhota, ale do ní je to přeci jen dál, než by jsi kamenem dohodil. V Pulčíně nás uvítal totém, hospůdka a informační centrum, kde jsme si vyzvedli prospekty. Naše cesta vedla nejdříve obcí a pak po polní cestě kolem dalšího totému k veřejnému tábořišti. To bylo pro mne milým překvapením. Prostě tábořiště takové, jaké má být. Bez aut, s přístřešky na posezení v případě nepříznivého počasí se suchými WC, ohništi a totémem. Tábořiště spravuje obec Francova Lhota a poplatek za noc a osobu je stanoven na 10,- Kč. Za tábořištěm je rozcestník a od něj jedna přímá červená značka na Pulčínské skály. Výstup ve skalách je opravdu krkolomný. Občas je nutno použít i řetězy. Odměnou je na vrcholové skále výhled do okolí. Cestu zpět jsme volili opět po červené, ale teď už schůdné pěšince a cestě kolem studánky do údolí k původnímu rozcestníků.

V hospůdce pojíme, Jožka s Bobem si dávají burůvkové knedlíky. Auto nás dál převáží do obce Francova Lhota. Čtveřice Marta, Irena, Jožka a Jan vyrážejí pěšky na hřeben Čubova kopce na osmikilometrovou trasu, Bob projíždí obcí na samý konec a jde jim po kratší, ale strmější trase naproti na rozhlednu. Na rozhledně jsem o pár minut dříve. Naše cesta ale asi nezůstala utajena, neboť na nejvyšší plošině rozhledny je čerstvě napsaný nápis

Martuško milujem ťa! No jo, tak daleko je Marta známá. Z rozhledny je vidět hřeben Vizovických vrchů od jihu, hřeben Javorníků od jihovýchodu. Lyský průsmyk, v dálce hřeben Malé Fatry, Strážovské vrchy, sever Bílých Karpat. A doliny a údolí. Čtveřice přichází ve třech. Jan si na cestě kdesi odložil ledvinku s celým svým bohatstvím a tak si v rámci tréninku zaběhal po hřebenu o dva kilometry navíc. Ještě, že je běžec. Z rozhledny už jen sešup po modré dolů k autu a cesta do UH. Chlapi zakončují akci v kletrovně při hrku kávy a pár žbrdolech koňaku. Irena během večer zpracovala své fotky a v ranní poště je mám již v meilu. Bob

Čtyři rozhledny a jedna zřícenina hradu

Poslední den března byl naplánován a také uskutečněn výlet Kletru na čtyři rozhledny jižní části Bílých Karpat. Kritici tyhle rozhledny sepsuli, z mnohých z nich toho moc vidět není a jsou to zbytečně utracené peníze Evropské unie. Všechny rozhledny byly totiž postaveny v rámci příhraničních projektů EU a to v loňském a předloňském roce. A tak jsme si chtěli udělat úsudek sami. Termín akce byl podle předpovědi počasí tím nejméně přijatelným řešením, jak už to ale bývá, místo deště nám svítilo sluníčko, jenom dohlednost byla bohužel mizivá. A tak jsme ve čtvrtek ráno nasedli u Slovácké bůdy do auta Marta,Božka, Hanka a já. Cestou jsme v Uherském Ostrohu přibrali ještě Majku a vyrazili směrem na Myjavu. První rozhledna Drahy se tyčí od podzimu 2009 jižně nad horňáckou vesnicí Javorník. Je to 20 metrů vysoká dřevěná věž se 106 schody a ukotvená ze čtyř stran ocelovými lany Nevede k ní žádná značená ani neznačená stezka, zato se však tyčí hned vedle silnice, bohužel odbočka na ní je před vrcholem stoupání a není tedy zrovna nejbezpečnější. Nestojí dokonce ani na kopci, nýbrž v mělkém sedle mezi dvěma vrchy, v podstatě na dně visutého údolí. Tomu samozřejmě odpovídá mizerný rozhled do dálky. Vidět je pouze do údolí říčky Veličky severním směrem a pak už jen nejbližší horizont vzdálený 2 až 4 km. Vedle rozhledny však stojí i odpočinkový altán a tak může plnit funkci parkoviště s odpočinkem. Vystoupali jsme tedy 106 avizovaných schodů, podívali se na Velkou nad Veličkou, Javorník a Filipovo údolí, zhotovili vrcholové foto, podívali se na vláček motoráček, který zastavil pod námi na zastávce Javorník a koukli na věž, tentokrát bez vrtulí, nad Kuželovem. Na druhou rozhlednu jsme museli popojet na Slovensko. V osadě u Sabotů jsme odbočili z hlavní cesty na Myjavu a na vrcholu stoupání odbočili na silničku k osadě Polana. Tady už jsme museli k rozhledně jít kousek pěšky. Rozhledna Poľana nad Brestovcem z prosince 2009 je stejná jak rozhledna Drahy, má však více schodů.. Ta ovšem poskytuje skutečný výhled, jaký by člověk od rozhledny očekával. Stojí nad osadou Poľana kousek pod kótou Kobylí vŕšok v nadmořské výšce 586 m poblíž hlavního hřebene Bílých Karpat. Tady ovšem chybí odpočinkový altán. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 20 metrů vede 119 schodů. Panoramatický rozhled zahrnuje vrchol Velké Javořiny, pásmo Povážského Inovce, hradbu Malých Karpat a malebnou kopcovitou krajinku Pásmo Inovce jsme viděli jen matně, zato jsme na rovnoběžném malé hřebeni s hlavním hřebenem Bílých Karpat uviděli zříceninu velkého hradu, o němž nikdo z nás neměl ani ponětí. Vrátili jsme se k autu a opustili idylu venkova se slepicemi, perličkami a zemědělským harampádím. Čekala nás náročný navigační úkol správně odbočit v Myjavě na Sobotiště. Odbočka byla dál, než jsme podle mapy předpokládali, nicméně jsme odbočili správně a brzy jsme byli již v dědině Turá Lůka, za níž směrem na Sobotiště se má nacházet třetí rozhledna, Hrajky. Ta připomíná rozhlednu Drahy. Je také opět hned u silnice, sjezd k ní je ještě horší než u té prvé. Proto jsme jí přejeli, na nejbližším místě otočili auto a vrátili se . Z této strany je sjezd poměrně bezpečný. Jestliže z javornické rozhledny Drahy nebylo vidět "téměř" nic, pak z této rozhledny je vidět jenom údolí potoka a dědinu Turá lúka. Věž o výšce 10 m, na níž vede 61 schodů, je snad zajímavá pouze po stránce architektonické. Vedle ní je odpočinkový altán a poškozený památník, připomínající popravu 12 evangelíků v roce 1672. A právě ten byl příčinou změny plánu našeho výletu. Nečekaně na parkovišťátku totiž zastavilo další auto a v něm starší manželé, které nezajímala rozhledna, ale chtěli se přesvědčit, že z pomníku skutečně někdo ukradl pamětní tabuli, jak jim to sdělila evangelická farářka. Slovo dal slovo a pán nás přesvědčil, abychom navštívili zříceninu hradu Branč, kterou jsme viděli z rozhledny Polana. Naši trasu to o pár kilometrů sice prodloužilo, ale stálo to za to. A navíc manželé jeli zrovna z pálenice a ochotně odlili pro dámy drdol čerstvého kalvádosu. Pokračovali jsme tedy na Sobotiště a hledali odbočku vlevo na hrad Branč. Náš první pokus skončil hned za mostkem a to překážkou v podobě bagru, který stál napříč, ne příliš věrohodné cesty. Popojeli jsme proto dál a našli opravdovou silnici, která nás zavedla do podzámčí hradu, či zříceniny Branč. Pěšky jsem vystoupali na vrchol hřebene, kde se rozprostírají vnější i vnitřní hradby poměrně rozsáhlého hradu. Ruiny se pozvolna opravují, opět v rámci příhraniční spolupráce, jakýkoliv popis však chybí. Za to je odsud pěkný výhled, bohužel dnes je kouřmo. Pokochali jsme se atmosférou hradního nádvoří , sešli zpět dolů k autu a vydali se přes Sobotiště do Vrbovců. Tam jsme našli odbočku na osadu Hatě a autem dojeli k jejím třem domkům. Nad námi se tyčil vrchol Žalostiné, kde se nachází čtvrtá a poslední rozhledna. Ta ovšem od silničky vidět není. Využili jsme rady domorodce a odmítli prý zbytečně dlouhou cestu a vydali se vrstevnicovou cestou přes les na louku a po ní kolmo vzhůru na vrchol a rozhlednu. Rozhledna Žalostiná je nejmenší – má pouze 61 schodů, ale za to stříšku. Velkolepý kruhový výhled zahrnuje moravskou i slovenskou část Bílých Karpat. Na východě se klene masiv Velké Javořiny, vidět je rovněž zřícenina Čachtického hradu, na opačné straně Buchlov, Pálava a za mimořádné dohlednosti i Alpy. My ovšem to štěstí neměli, ale za to jsme rozpoznali rozhlednu Travičná nad Tvarožnou Lhotou. Naše dnešní putování skončilo sestupem k autu, cestou zpět domů se zastávkou na pivko ve Lhotě. Autem jsme ujeli 125 km, pěšky ušli 6.5 km a na rozhlednách zdolali 311 schodů. Výlet by se dal absolvovat i na kole a to s dopravou vlakem do Javorníku. Trasa však určitě nevede po rovině.

VÝROČNÍ SHROMÁŽDĚNÍ 2011

9.února 2011 proběhlo Výroční shromáždění klubu na rok 2011.Účasnilo se ho 70% členů, registrovaných v roce 2010. Z domácích chyběli jen Leona,Honza, Svaťa a Jiřka a samozřejmě všichni tři poněkud vzdálenější. Shromáždění schválilo VÝROČNÍ ZPRÁVU KLETRU 2010 a PLÁN ČINNOSTI KLETRU na rok 2011.( najdete na stránce VÝROČNÍ ZPRÁVY). Všichni zúčastnění uhradili registrační poplatek klubu a registrovali se tak za členy na rok 2011.

Z Ramzové na Paprsek 3.února 2011

V prvním únorovém návratu zimy jsme se rozhodli vyrazit do Rychlebských vrchů. Hanka s Alanem provedli průzkumnou cestu již v sobotu 29.ledna, já se Svaťou jsme vybrali všední den, kdy tam nebude tolik lidí, čtvrtek 3.února. Hanka si dobrovolně výlet s námi zopakovala.Rychlík z Brna, do kterého jsme nasedli v Olomouci - pozor, nutno nastoupit do správné půlky vlaku, nebo se dostanete místo do Jeseníku do Šumperka - nás vyklopil na naší nejvýše položené rychlíkové zastávce Ramzová. Na východ začínají Jeseníky sjezdovkou na Čerňavu pod Šerákem, na západ a severozápad se táhne pásmo vrchů Rychlebských s nejvyšší horou Smrk. Přes malý hrbek se dostanete do Petříkova, známého to lyžařského střediska - dědinky snad jen s rekreačními chalupami, chatami a restauracemi.Petříkovem jsme se prošli sice stále s běžkami na nohou, ale sníh, zanesený stopami soli z projíždějících aut v tak malé koncentraci jej sice nepromění v kaši, ale v jakýsi snéhový písek, na němž to běžkám jaksi nesvědčí. Pak je poslední chalupa Petříkova za námi a čeká nás poněkud strmější, ale stále pohodové, stoupání na Černý potok.Tady se stopy rozdělují. Jedna vede na Smrk, ta naše na Císařskou louku a Paprsek.Stoupání je již mírnější, dokonce se nad námi objeví modré nebe a pohled na Šerák. A řev motoru a jedna L 159 nad námi trápí pilota v natahování si ksichtu. Na odpočivadle na Císařské louce si dávám dopink v podobě inzulinu, Hanka nám už pomalu drží místo v restauraci na Paprsku.Obloha se zatahuje a mírně sněží a to až do Hradiště. Vystoupáme poslední třetinu cesty navrch k louce na Palaši a sjedeme 500 metrů k chatě. Posilujeme se čočkovou polévkou a pivem, Svaťa s Hankou ještě borůvkovými knedlíky.A pak vzhůru opět na na Palaš a pak pozvolný sjezd k Černému potoku a pak trochu razantnější až do Petřikova a po sněhovém písku přes Petříkov k odbočce na Ramzovou. K odjezdu vlaku nám zbývá čtvrthodina, ale stihli jsme to s tříminutovým předstihem. V Olomouci stíháme rychlík do Brna přes Přerov a Břeclav, takže jsme již po šesté večer doma. Bob

Výšlap na Bunč 12.ledna 2011.

Protože nám počasí v lednu nepřálo a naplánované výlety na běžkách se beze sněhu dají jen velmi těžko realizovat, dohodli jsme se na první seniorkavárně, že když není sníh, budeme chodit pěšky. První pěší výšlap jsme naplánovali na středu 12.ledna. Nakonec jsme si vyšláply jen tři. Božka, Irena a Marta. Škoda, že to ostatním nevyšlo, protože počasí bylo překrásné a příroda také. Ještě zbytky sněhu, ale cesta pěkná. Šly jsme po asfaltce ze Salaše - Točny, kolem pomníčků, Hubertky na Bunč. Tam bylo příjemně, dobré plzeňské, přes okno nás hřálo sluníčko. Nazpět jsme se vydaly zase po modré značce do Salaš Dolní. Na autobus jsme čekaly jen 10 min., takže všechno krásně klaplo.

Cestou jsme měly i zážitky lovecké, asi 20 myslivců tam honilo divočáky a tři - chudáčci - to odnesli (divočáci). Marta

Výšlap na Rovninu

Tradičně první den po vánočních svátcích jsme se vypravili na Rovninu. U Zimního stadionu se nás sešlo pšt. Vyšli jsme přes Mařatice ke hřbitovu, kde se k nám přiřadila Irena a pak stoupali po známě cestě k rozhledně. Tam nás dohnali i Lidka s Laďou, kteří se zdrželi na pohřbu souseda. U turistického rozcestníku jsme zhotovili společnou fotku, vyzkoušeli vzorky vánočního cukroví a vypáleného. Zpět jsme sešli přes Rochůz, či vlastně přes Černou horu s kaplí sv. Rocha, jak jsme zjistili z místního turistického rozchodníku a výšlap zakončili v hospodě U PUČALÍKŮ.

Rozloučení s Jardou Najdekrem

Ve čtvrtek 23. prosince jsme se - Jožka a Bob - účastnili v krematoriu v Brně posledního rozloučením s našim starým kamarádem, Jardou Najdekrem,který podlehl tragické dopravní nehodě.

Předvánoční seniorkavárna

Slavnostně vánočně vyzdobená klubovna přivítala deset členů KLETRU a hosty Libora a Danu, kteří nám zahráli nejen koledy.

Výšlap na Vartovnu.

Plánovaná trasa z Kohůtky do Pulčína se zprvu zdála velmi lákavou. Marta našla hned tři další zájemkyně. Ale po prostudování mapy se jí zdála trasa moc dlouhá, v čemž jí podpořil i Svaťa, který navrhl původně letos na jaře plánovanou trasu na rozhlednu Vartovna. Tento návrh nakonec zvítězil, jen Jura ho odmítl. A den před plánovanou akcí nakonec i Marta, které se zdálo, že počasí je neodpovídající. Ráno 18. listopadu nám pak popřála šťastnou cestu i Hanka, kterou zlobila záda. Takže jako obvykle jsme nakonec vyrazili ve čtvrtek ráno autobusem do Zlína jen tři. Mira, Jožka a Bob. Ve Zlíně nás Svaťa, jak inzeroval, nečekal a tak i nadále jsme dalším autobusem pokračovali pouze tři na Sirákov. Sirákov, jak známo, leží na hřebenu nejvýchodnější části Hostýnských vrchů a tento hřeben je teplotním rozhraním, který rozděluje teplejší jih od chladnějšího severu. Vždycky, když jsme přes něj jezdili s lyžemi na Vsetínské vrchy, Javorníky, či do Beskyd, jsme podle sněhu právě na tomto sedle poznali, jaké budou sněhové podmínky na tamních horách. Ve čtvrtek na Sirákově žádný sníh nebyl, jen mraky a na cestě bláto. Stoupali jsme po hřebenové cestě mírně vzhůru a tato první část trasy by se dala nazvat mravenišťová. Málokde najdete v takovém množství opravdu veliká mraveniště, které se mně vybavují jen z dětství. Pak se občas otevřely pohledy do údolí Vsetínské Bečvy, prošli jsme dvěma pasekami, kde by se mně líbil dětský stanový tábor a pak se objevila paseka se samotou, nad níž se na hřebenu tyčila rozhledna Vartovna. Je 37 m vysoká a je postavena na kótě 561 m. Kót s touto výškou je na Moravsko-Slovenském pohraničí asi více, protože díky tomu vznikl projekt příhraniční spolupráce EU, v rámci kterého byla postavena i tato rozhledna jako jedna z několika, postavených na kótě téže výšky, včetně příjezdové cesty. Rohledna je válec, smontovaný z ocelových profilů a na vrcholovou terasu vedou ocelové točité schody. Z vrcholu je vidět až Drahanská Vysočina, tedy i vysilače Kojál a Dobrochov, samozřejmě Malá Fatra, Javorníky, Beskydy, Hostýnky a Vsetínské vrchy. My ale viděli pouze vršky smrků přímo pod námi. Zpět jsme se pustili po trase Naučné portášské stezky a krásnými loukami s jabloněmi se spoustou zbylých jablek jsme sešli do Jasenné. Autobus nám jel za deset minut po našem příchodu, ve Zlíně byl hned přípoj do Hradiště, takže jsme vynechali tentokrát i oblíbenou hospůdku. Počasí nám celkem přálo, bylo pravé podzimní, ale z nebe nic nepadalo. A tak zbývá jen otázka pro lingvisty. Na mapě a některých směrovkách najdete Syrákov, v jízdním řádu a na dalších směrovkách pak Sirákov. O vyjmutých slovech nemluvě. Tak poraďte! Bob Výstup na Klášťov v říjnu 2010

Jediným výletem v měsíci byl výstup na Klášťov. A o tom malá reportáž. Výlet na Klášťov 14.října 2010 Ráno byla sice mlha, ale věřili jsme, že se rozplyne. Autem jsme dojeli do Bratřejova, ale netušili jsme, že tou dědinou pojedeme tak dlouho nahoru. Auto jsme nechali skoro u posledního baráku v dědině a po zelené stoupali vzhůru. A stoupali jsme a stoupali jsme stále a stále. V jedné chvíli se nám otevřel pohled dolů do údolí, ale z mlhy vystupoval jenom velice pěkný kostel v Bratřejově. Po zelené jsme vystoupali na hřeben, kde jsme narazili na modrou a pískovcový lom, kde se těžil pískovec na stavbu uváděného kostela. Po hřebenu ovšem nevedla žádná procházková trasa, nýbrž opět cesta příkře do kopce. A pak už opravdu odbočka z hřebene na Klášťov, samozřejmě rovněž příkře do kopce. Na vrcholu je pak krásná naučná stezka s popsáním toho, co zde objevil rozsáhlý archeologický průzkum, altánek s vrcholovou knihou a Čertův kámen. Vidět dolů nic není, byť mlha se rozplynula, ale místo je nejen opředeno tajemstvím, ale má i své nepodmanivé kouzlo.Podepsali jsme se do vrcholové knihy, žádná vrcholovka se nenašla, sešli jsme do sedla a tam se rozdělili. Mira, Jožka, Marta a Eliška šli dál po hřebeni na východ a sešli do Pozděchova, já se vrátil k autu do Bratřejova a přijel pro ně k zavřené hospodě v Pozděchově. Pivo jsme si dali až v motorestu v Zádveřicích.Pozdrav nám poslal Svaťa, který se omluvil, že chrmle a vůbec je k ničemu. Bob

Konference o volném čase

Další pozvánka byla na Konferenci o volném čase, kterou pořádalo Spektrum. Zájem jsem měl opět já jediný. Konference proběhla v rámci projektu příhraniční spolupráce pro kraje Jihomoravský, Zlínský, Trenčianský a Trnavský. Z prezentovaných přednášek mne nejvíce zaujala přednáška :Rovnováha trávení volného času. Ta trávení volného času rozdělovala na tyto složky: 1. Mysli a diskutuj 2. Hýbej se 3. Buď tvořivý a kreativní 4. Najdi si čas na přátele a buduj s nimi vztahy Konference se zabývala samozřejmě především volným časem mládeže. Ale mnohé teoretické i ekonomické přednášky měly co říci k filosofii trávení volného času i nás, seniorů, neboť právě my vlastně volného času využíváme nejvíce. Z konference vyšel sborník, který je v kletrovně. Zatím o něj projevila zájem jen Vendula a Petr Brecík, ale myslím, že by jeho prostudování prospělo mnohým z nás.

Setkání z přáteli - viz též vlastní stránka

Největší akcí uplynulého měsíce bylo ovšem dlouho chystané SETKÁNÍ S PŘÁTELI PO LETECH, které se uskutečnilo v sobotu 23.října ve Slovácké bůdě. Z původního realizačního týmu Hanka, Tom, Svaťa, zbyla téměř osmdesátiprocentní starost o akci Tomovi, Hanka se vzdala začátkem léta a Svaťa se vžil pouze do role moderátora. Organizačně jsem proto musel vzít na sebe úlohu hledání kontaktů a následného kontaktování těch, jejichž kontakty se nám podařilo získat. A samozřejmě úkoly ekonomické. Takže mockrát a mockrát je potřeba poděkovat Tomovi a jeho ženě Zorce, která mu byla velikou pomocnicí a oporou, Svaťovi za moderování akce, Jožkovi za výběr filmů a podávání vstupního kalíšku slivovice, Majce, Karlovi a Svaťovi za převzetí role výběru účastnických poplatků, Mirovi a Vlastíkovi za zajištění vína a slivovice a to je asi tak kompletní výčet těch, kteří se na zdaru akce podíleli. Samotná akce pak byla podle mne věrna mottu prvního SETKÁNÍ S PŘÁTELI, které jsme si vypůjčili od pana Horníčka: Lidé by se měli stýkat třeba bez příčiny, třeba i bez toho, že jeden od druhého něco potřebuje a zdánlivě tedy zbytečně, třeba i za cenu ztráty času.A právě v tom je cena lidských vztahů, v tom pouhém pobytím jednoho s druhým, v tom porozumění jednoho druhému.

Na setkání se sešli ti, kteří navíc měli příčinu se sejít. Všichni v minulosti prožili krásné chvíle na horách či řekách a jak vyjádření jejich pocitů před akcí, kdy se přihlašovali, tak jejich ohlasy na setkání samém a písemně pak zaslané a níže publikované pak jenom potvrzují, že lidé se potřebují stýkat. I po letech. Pro večer byla připravena prezentace výběru fotek z uvedeného období , promítnutých dataprojektorem i pár starých filmů a vydána brožura s výběrem několika povídek a fotek z tohoto období. Původní návrh programu tyto vložky neobsahoval a byly přijaty s nedůvěrou. Já jsem však přesvědčen, že právě tyto úvodní programové prvky navodily onu bezchybnou atmosféru akce, která po té následovala až do pozdních nočních hodin. Bohužel, nápad s prezenčkou nebyl dotažen do konce, takže vlastně nezbylo nic a myslím, že bylo chyba, že jsme nezajistili fotografie, mnohdy nápaditých, jmenovek.

Setkání bylo jen jednou částí celého projektu. Tou druhou částí bude výstava fotografii a povídek z akcí Aerotechniku z let sedmdesátých a osmdesátých, která měla proběhnout současně v kině Hvězda, ale v důsledku rekonstrukce kina jí nebylo kde uskutečnit a proto se odkládá na příští léto. Zatím na přípravě výstavy pracujeme já s Jožkou, ze začátku trochu pomohl i Tom. Práce máme dost a pokud se najde někdo, kdo je ochoten a schopen pomoci, bude samozřejmě vítán.

V měsíci září 2010

V uplynulém měsíci se nám podařilo se pouze sejít jednou na seniorkavárně a to hned 1.září a pak na Posledním ohni, spojeném se Dnem letectva aneb oslavou narozenin našich dvou nejstarších členů, Jožky a Miry. K poslednímu ohni jsem psal hned v úvodníku.

Před Posledním ohněm jsme se ve čtyřech ještě sešli na brigádě v našem areálu, kde jsme provedli předběžný podzimní úklid. Žádné ostatní aktivity, kromě účasti na oslavách Bobových sedmdesátin, se nám uskutečnit nepodařilo. O cyklovýlet kolem Hluku projevila zájem jenom Jiřka a tak nakonec pohled na prales po vichru kolem Okluky u Mirova krmelce jsem si prohlédl jenom já a to při návratu z Myjavy, kam jsme s Mirou vyrazili na vernisáž výstavy obrazů Jindry Pelkové. Poměrně velký počet zájemců ( šest z Kletru a další od Marty) měl v úmyslu navštívit holešovský zámek s výstavou obrazů A.Muchy. Návštěvu jsme naplánovali na 28.září, neboť informační článek hovořil o otevření výstavy do konce září. Jenže jsme nevzali v úvahu dnešní důslednost nebo vlastně nedůslednost novinářů poskytovat přesné informace a naštěstí jsme včas zjistili, že konec září rovná se 26.září.

Další akcí měly být naše tradiční lanové aktivity na Jablečné slavnosti v Hostětíně. Tedy, šlo o bedýnky a veleprak. V rámci přípravy Mira na brigádě zhotovil nový, mobilnější terč na střelbu z praku, já jsem navštívil Hostětín, abych zjistil, kde v areálu můžeme postavit bedýnky, když náš tradiční strom pokáceli, dohodl jsem se se skauty. K účasti se přihlásili Jura, Majka a Božka, dokonce jsem nasmažil na občerstvení i řízky.Jenže od rána hustě pršelo a tak jsme nakonec ani nevyjeli. A na závěr ještě jedna zajímavá informace, netýkající se sice Kletru, ale všeobecně: Letošní srpen 2010 měl 5 nedělí, 5 pondělků a 5

úterý. Všechny v jednom měsíci. Toto se stává pouze jednou za 823 let.

Poslední oheň 2010 - komentář k výsledkům

Ahoj kamarádi.

Každým rokem je nutno předem se zamyslet nad tím, co uděláme v roce příštím. A tím určujícím měsícem je pro nás měsíc září. Ten skýtá totiž možnost, abychom se včas vešli do všech plánovacích termínů, které je nutno dodržet vzhledem k blokaci pronajímaných objektů, k žádostem o dotace, k zařazení našich akcí do různých kalendářů a podobně. A tak i letos jsme si u ohně začali na toto téma povídat. To naše povídání mělo dvě části, v komplexu však bude nutno věnovat mu alespoň dvakrát tolik. Diskuse se rozběhla po mém vstupním vystoupení, ve kterém jsem sdělil, že svoji sedmdesátku považuji za jistý předěl, hranici, kdy už chci zvolnit a nenést plnou odpovědnost za vše, co jako kolektiv někomu slíbíme. V té první části hovořili Svaťa a Hanka a jak jsem já pochopil, sdělovali , že je nám houby třeba dělat akce pro děti a někoho dalšího, že je zbytečné vydávat zpravodaj KLETRÁK, se spoustou zbytečných informací, že nepotřebujeme plánovat a publikovat termíny našich vlastních akcí (když se nám nakonec podaří akci uskutečnit až na třetí, většinou nepublikovaný termín), že není nutno udržovat materiální vybavení, propagovat naši činnost, ale užívat si stáří. Jiný názor v té první půli moc nezazněl. A když, tak velmi slabě.

A tak jsem si vypůjčil jedno moudro z lexikonu:“Většina lidí není podle Freuda schopna racionálního kolektivního jednání, pokud je nevede osoba či úzká skupina osob nadaná výjimečnou schopností promlouvat k lidskému podvědomí, ovládat lidské pudy, integrovat bezprizorní jedince, dát společnosti žádoucí směr a řád. „

V té druhé půlce našeho sezení totiž konečně zazněly hlasitěji i druhé názory této většiny, které se v tom přívalu výrazných prohlášení v úvodní části ke slovu nedostaly. Z nich jsem pochopil, že je potřeba, vzhledem k našemu věkovému složení, sice zvolnit, ale nezavrhovat nic z toho, co dosud tvořilo a tvoří náš vzájemný pocit sounáležitosti, touhu se společně sejít, třeba jen tak , společně někam vyrazit a zbudou-li síly, i udělat něco nejen pro sebe. A také nadále podporovat vše, co tuto sounáležitost vytváří, bez ohledu na to, že někdo považuje za zbytečné číst i o tom, co se přímo netýká našich vlastních akcí. Takže nám zbývá ještě dál diskutovat. Ale pokud jde o mne, já jsem to své úvodní sdělení myslel v intencích toho, o čem se hovořila až ta nevýrazná většina v té druhé půli.

Bob,

Výlet na Hostýnky

Tak nakonec třetí termín výletu 26.6.2010 na Hostýn vyšel stoprocentně. Na nádraží se nás sešlo pouze pět, Josef, Mira, Božka, Ela a Marta. Vlak jel přesně na minutu, takže jsme byli o půl deváté Bystřici pod Hostýnem a nahoru jsme vyjeli autobusem.

Po prohlídce kostela a křížové cesty a krátkém posezení u kávy, piva a horké čokolády jsme se vydali na hřebenovku.

Počasí nám přálo, nebylo horko ani zima, chvílemi sluníčko svítilo a chvílemi bylo za mráčky - právě takové je na túry nejlepší. Protože jsme měli dosti času, tak jsme se kochali přírodou, tu a tam poseděli. Větší zastávka byla na Tesáku a pak na Trojáku. Z Trojáku nám jel autobus do Zlína a pak opět autobusem do UH. Všichni byli spokojeni a mírně unaveni. Připojuji foto poutníků.

Marta

Na kole po VVP Libavá - 1. května 2010

Akce samozřejmě již proběhla a zprávičku o ní poslal Honza. Počasí tady bylo dobré. Tam zpočátku drobně pršelo, ale pak přestalo a postupně se vyčasovalo a nakonec svítilo sluníčko. Výlet byl skvělý i když poměrně náročný. Byli tam Hamplovi a já. Ale všichni jsme si pochvalovali a vzhledem k tomu, že jsme nestihli objet všechno, tak pokud to bude možné narok pojedeme zase. Ahoj Honza.

Výroční shromáždění

Malá rada svolala na středu 13. ledna 2010 VÝROČNÍ SCHROMÁŽDĚNÍ. To schválilo Výroční zprávu za rok 2009, plán na rok 2010, obsadilo realizační tými k realiazaci plánu na rok 2010 a členové se registrovali na tento rok. VS zvolilo dále delegáty na oblastní sněm ČT. Stali se jimi jan, Svaťa a Alan.

Výstava neziskovek

Výstava v kině Hvězda - 1. října až 20. října 2009. Více na stránce Výstava NNO.

POSLEDNÍ OHEŃ 2009 - STŘEDA 23.9.2009.

Poslední oheň 2009 s poradou co v příštím roce zaplál úderem 16:00 ve středu 23.9.2009 na letišti v Kunovicích.Náčelník klubu TOM sumarizoval akce, které klub uskutečnil v tomto roce a přednesl návrh malé rady na plán akíc klubu 2010. Všichni přítomní se písemně vyjádřili k návrhu MR k plánu akcí klubu na příští rok, vyškrtli ty akce, které považují pro klub za zbytečné, dopsali další, v plánu dosud neuvedené a označili ty, kterých se hodlají osobně účastnit. Po jednání se plynule přešlo k oslavám jubilein našich členů - Mira s Jožkou oslavili pětasedmdesátiny a Božka šedesátiny.

Dunajec 2009

Dunajec dopadl jako obvykle dobře. Jen půjčený mikrobus připomínal dopoledne v den odjezdu spíše auto na dovoz písku a štěrku, jak na dopravu lidí, byť otrlých. Na Dunajci nám počasí přálo, byla to opravdu pohodová, rekreační letní plavba, s jediným zádrhelem a to, že v Kežmaroku jsme nepřeložili z vleku do mikrobusu rudlík na raft a museli ho od ústí Lesnického potoka opět nést až na parkoviště. V Tatrách už to bylo s počasím horší. Odpoledne přišel déšť a tak jsme všichni poněkud zmokli do niti. V neděli jsme vstávali do deště, ale to už nám bylo jedno. Měli jsme se máchat v bazénech v Tatralandii u Liptovské Mary, ale mají na internetu klamnou reklamu a inzerovaný vstup na tři hodiny nevedou, takže jsme přejeli do osvědčené Bešeňové a ponořili se čtyřicetistupňové rezavé vody a vyhřáli své kosti. Čím více jsme se vraceli k domovu, tím bylo počasí lepší a lepší, takže jsme dorazili opět do krásného letního večera.

Více na stránce Splutí Dunajce ......

Týden na kolech Českou Kanadou

Plánovaná cykloakce za poznáním České Kanady se uskutečnila ve dnech 11. - 18. července 2009.

V sobotu 18. července skončila letošní hlavní letní akce cyklistického putování po České Kanadě, kterou připravil Svaťa Sládeček a jíž se účastnilo pět členů Kletru. Vedle Svati Mira, Bob, Pedro a Jiřina. K odpovídajícímu ubytování za levný peníz zajistil Svaťa i dokonalé počasí a pršet začalo až v sobotu, když jsme dojeli dopoledne na nádraží. Více se o akci určitě dozvíte v lepším podání od Pedra, který bude jistě věren své tradici a popíše nám všem akci tak, jak to z nás nikdo jiný nesvede.

VELIKONOČNÍ VÝLET NA BUCHLOV

O velikonočním ponděli 2009 se vydala pěší skupina KLETRU na výlet z Velehradu přes Chabaně a Břesteckou skalku na Buchlov. Svoji pouť zakončila pak v Buchlovickém parku.

V pátek 28.listopadu 2008 proběhlo výroční shromáždění KLETRU na rok 2008.O jeho výsledcích se dočtete ve zpravodaji KLETRÁK č.12/2008

Hlavní prázdninové akce roku 2008

Dunajec 2008

Viz vlastní stránka na tomto webu.

HOLA, HOLA, KOLO VOLÁ!!!!!!!!!!

Akci hned na začátku doprovázela nemilá příhoda, když do jednoho auta účastníků narazil kamion a auto zcela zdemoloval. Na štěstí se posádce nic nestalo a akce kompletně proběhla podle plánu. Pár fotek k dispozici ve fotogalerii na této stránce - hned na začátku.

Výroční shromáždění 2008

V úterý 22.ledna 2008 se uskutečnilo VÝROČNÍ SHROMÁŽDĚNÍ 2008. To schválilo Výroční zprávu a účetní uzávěrku za rok 2007 (najdete ji na stránce Výroční zprávy) a přijalo níže uvedené usnesení.

Usnesení Výročního shromáždění Kletru konaného 22.1.2008

1. Výroční shromáždění schvaluje výroční zprávu a účetní uzávěrku Kletru za rok 2007.

2. Výroční shromáždění bere na vědomí nové složení Malé rady: L. Tomeček - náčelník,J. Huspenina - místonáčelník,B. Stránský - výkonný sekretář a H. Hamplová - revizorka

3. Výroční shromáždění bere na vědomí zrušení Fondu dotací pro členy klubu, tak jak o tom rozhodlo loňské podzimní mimořádné výroční shromáždění. Zůstatky Fondu mohou jeho členové čerpat, dle finančních možností klubu, do vyčerpání jejich přídělů ve Fondu.
4. Výroční shromáždění souhlasí s dalším členstvím klubu ve SPEKTRU. Zástupcem Kletru ve SPEKTRU zůstává S. Sládeček.
5. Výroční shromáždění souhlasí s pokračováním účasti členů klubu na odborných seminářích.
6. Výroční shromáždění ukládá Malé radě požádat o dar města UH na 2.pololetí 2008 na uspořádání výstavy pro neziskový sektor.
7. Výroční shromáždění ukládá Malé radě podat žádost o grand NDKS na lanové lávky a na výstavu 40 let ČTU.
8. Výroční shromáždění souhlasí s účastí Kletru na Bambiriádě a ve štábu této akce . Do tohoto štábu však nejmenuje konkrétní osobu, ale pověřuje malou radu, aby vždy na jednání štábu vyslala zástupce klubu. Úkoly, plynoucí z jednání štábu bude zabezpečovat malá rada..

9. Výroční shromáždění souhlasí, aby stěžejními akcemi na rok 2008 byly: 9.1.Šumava na běžkách, 9.2.Jarní sako, 9.3.Výstava 40 let ČTU, 9.4.Cyklotýden (v Děčínských stěnách),9.5.účast na slavnostním shromáždění k 40. letům ČTU na Sluneční pasece, 9.6.uspořádání výstavy pro Neziskový sektor

10. Výroční shromáždění ukládá Malé radě instalovat vývěsní skříňku Kletru na autobusovém nádraží.
11. Výroční shromáždění souhlasí s pokusem o uschopnění lomu na Chabaních pro pořádání výročních ohňů.
12. Výroční shromáždění pověřuje Malou radu k vyřešení vzájemných smluvních vztahů s Kufrem ohledně areálu Kunovice.
13. Výroční shromáždění souhlasí s tím, aby z prostředků klubu byl poskytnut dar ve výši 300,- Kč Nadaci Veronika na odkoupení pozemků pro propojení přírodní rezervace a přírodní památky v Bílých Karpatech. Tato částka, navýšená o částku 425,- Kč z výsledku dobrovolné sbírky na tomto shromáždění, bude vložena na speciální účet této nadace.

14.Výroční shromáždění souhlasí s tím, aby KLETR byl iniciátorem vypracování návrhu na vyhlašování nejlepších vedoucích dětských kolektivů města Uh.Hradiště a aby byl tento návrh předán, jako iniciativa klubu, zastupitelstvu města.

15. Výroční shromáždění rozhodlo navrhnout náčelníka klubu, Luboše Tomečka, na ocenění kraje Zlín pro vedoucí mládežnických kolektivů a Boba Stránského na udělení ceny nestora České tábornické unie u příležitosti 40. výročí založení ČTU.

Schváleno na výročním shromáždění 22.1.2008 počtem 17 hlasů ze 17 přítomných členů . Viz presenční listina