Dunajec a Tatry 2014

Dunajec 2014. I na letošní léto jsme připravili tradiční výšlap do Vysokých Tater, spojený se splutím Dunajce z Lysé nad Dunajcom po ústí Lesnického potoka a zakončením v termálu Bešeňová. Letos k tomu ve čtvrtek přibudou LEVOČSKÉ VRCHY, které byly donedávna zakázaným vojenským prostorem. Termín: 21. až 24. srpna 2014 Doprava: mikrobusem Ubytování a polopenze: začíná ve čtvrtek večeří, končí v neděli snídaní. Domov mládež v Kežmaroku Účastnický poplatek: doprava, ubytování,stravování, půjčovné raftů

2.420,-

Přednostního práva člena KLETRU využili Vensula Tajovskáí, Božka Rygulská, Mira Soviš a Bob Stránský. Další přihlášky do naplnění kapacity už bez ohledu na přednostní právo složením nevratné zálohy 1000,-Kč. Uzávěrka přihlášek 30.6.2014

DUNAJEC A TATRY 2012

Největší letošní kletrákovou akcí, co do počtu účastníků, členů KLETRU, bylo bezpochyby splutí Dunajce, výšlap v Belanských Tatrách a návštěva termálu v Bešeňové. Tato akce, sahající svojí tradicí až do sedmdesátých let minulého století, se konala a stále koná na konci měsíce srpna. Letos s poněkud nezvyklým termínem od pátku do pondělka. Ubytování a stravu (polopenzi), nám tradičně již téměř deset let poskytuje Domov mládeže v Kežmaroku. Z jeho oken nás každé ráno vítá pohled na Vysoké a Belanské Tatry a večer západ slunce za tyto majestátné vrcholy. K dopravě jsme dříve používali Avii Slováckého aeroklubu, ale když jí paragáni prodali, využíváme pronajatý mikrobus s vlastním řidičem, kterým je Karel Bič. Karel vzal mne a Vendulu u nás, Vlastíka s Tondou u Slovácké bůdy, v Aerotechniku jsme naložili raft, vesty, pumpy a pádla a odjeli do Hluku pro Jana. Měl stát v půl čtvrté u Picerie, ale tam ani noha. Tak jsem ho šel hledat. V klídku seděl doma a divil se, že jsme tam tak brzy. V Bánově jsme nabrali Svaťu s Petrem, před odbočkou na Žítkovou Juru a v Trenčíně další raft. Jedinou zastávkou byla tradičně restaurace DEHTÁRE na Liptovské Maře, kde fotíme západ slunce nad Chočem, ale letos ten západ jaksi pro fotografování nebyl. Dálnice již loni vedla až za Poprad, letos jsme si jízdu po ní prodloužili o další úsek, protože jsme nesjeli na exitu Poprad východ, jak jsme měli. Druhý den bývá na programu splutí Dunajce na raftech od Lysé nad Dunajcem k ústí Lesnického potoka. Na známém břehu nás i letos vyhodil mikrobus i s rafty a vodáckou výbavou a odjel na parkoviště u chaty Pieniny, kam jsme i s rafty museli dorazit od ústí Lesnického potoka. V klidu jsme nafoukli oba rafty, připevnili na ně rudlíky (ty pro převoz raftu po asfaltu od Dunajce k chatě Pieniny) a Honzovu francouzskou hůl – sedačku, která mu umožňuje ten nutný pohyb pěšky. Pak se Karel vrátil Honzovým autem, které pro změnu zůstalo u Lysé nad Dunajcem a vypluli jsme. Dunajec má díky přehradě, jejíž stavbu jsme postupně roky sledovali, téměř stabilní průtok a to ne kvůli nám, ale pro polský Dunajecký turistický průmysl, neboť plťařením se zejména na polské straně živí spousta obyvatel Zamoguří. Na slovenské rovněž, ale už ne tolik. Protože řeku známe už jak své boty, k žádným alespoň trochu dramatickým situacím nedochází. Jenom u přístaviště pltí v Sromowcach – Katy, jsme uvízli na balvanu a tak jako téměř nejmladší opouštím palubu raftu, abych raft stáhl z balvanu, na kterém uvízl, což se mi podařilo. Ale raft na mne najel bokem a silný proud se snažil odtrhnout mé ruce od špagátů. kterých jsem se křečovitě držel a strhnout mne pod raft, kde bych se asi utopil. S morální pomocí ostatních členů posádky, kteří po celou dobu nečinně seděli na svých místech, se mi podařilo raft otočit do proudu a dostalo se mne rady, že mě v té vodě bylo houby třeba. A tak jsme v poklidu dopluli do Majera, kde je útulná hospůdka, vhodná pro oběd a jiné občerstvení. Karel si dal obvyklé halušky – prý byly výtečné, já bačovský rezeň a pivo. Ostatní podle chuti. Pak už jsme jenom podpluli lávku pro pěší z polských Sromowců Dolnych do Červeného Kláštora a přistáváme v přímo před klášterem. Poobědní siesta, někteří využívají Dunajec ke koupání, společné foto a plujeme dál. Začíná zajímavější část plavby – Kláštorná hora, Jánošíkův skok, Holica se sedmi mnichmi. Skála s polskou orlicí a českým lvem, Sokolica. A pak už jen ústí Lesnického potoka. Přistání proti proudu se nám moc nepovedlo, ale háčci vpředu se přeci jen uchytili na pevné zemi a drží raft za koníčkovací lano. Vynášíme raft na suchý asfalt, utíráme hadry, vypouštíme a balíme. Nakládáme na rudlík a ubíráme se ,zhruba kilometr k chatě Pieniny, kde parkuje náš mikrobus. Dáváme si pivko, nasedáme do mikrobusu a vracíme se do Kežmaroku. V jídelně je oslava padesátin, prý velmi krásné padesátnice, vypadající na čtyřicátnici. My z té oslavy máme k večeři jako aperitiv Spišskou borovičku a téměř svatební polévku. Třetí den je na programu tůra v Tatrách. Pro letošek jsem vybral Belanské Tatry a to tůru ze Ždiaru Monkovou dolinou na Široké sedlo, přes Vyšné Kopské sedlo na Kopské sedlo a zde po modré přes Meďodoly do Javorové doliny a do Tatranské Javoriny. Po Kopské sedlo se nejedná o turistickou trasu, ale jednosměrnou naučnou stezku. Průvodce akcí jsem kromě map doplnil i popisem výstupu Monkovou dolinou, který jsem stáhl z internetu a všichni si mysleli, že to tak popsala Vendula. Podle tohoto popisu by měli být na Kopském sedle za tři a půl hodiny. Dovezli jsme naší skupinu k hotelu u ústí Monkovy doliny, vyfotil jsem si panoráma Belanek a vydali jsme se s Karlem do Javoriny. Zaparkovali jsme u obchodu a bufetu a vydali se Javorovou dolinou našim turistům naproti. Já vybaven trekinkovými holemi a vylehčenou sedačkou z duralových trubek. Zjistili jsme, že modrou turistickou značku sleduje další naučná stezka z Javoriny, až po Kopské sedlo. Prošli jsme poměrně nezáživnou částí Javorové doliny, která vede dál až na Sedielko a pak do Studené doliny, u „Horárně po Muráňom“ jsme odbočili do Měďodolů a hned za hájenkou narazili na první zastávku naučné stezky a to na geologický park. Poučeni o horninách, z kterých se Tatry skládají, jsme vyrazili dál. Zrovna, když jsem Karlovi přednesl přednášku o roli lesa, jako zdroje potůčků i v parném létě, objevila se tabule o lese, jako „špongii“ a pramen s vydatností 150 l za vteřinu! No došli jsme až za těsňavu Branky, kudy si Meďodolský potok prořezal za tisíciletí cestu z tajícího ledovce do doliny a protože čas podle nás byl v polovině a mraky se začaly stahovat příliš nízko ( my byli asi ve 1300 metrech), otočili jsme curik. Dolů to šlo samozřejmě rychleji. V Javorině jsem zalehl k odpolení siestě na lavičce autobusové zastávky, Karel do mikrobusu a probudil nás déšť. Litovali jsme Jana, kterého jsme viděli v Monkové dolině vycházet v trenýrkách a tričku s miniaturním batůžkem, ale ukázalo se, že byl vybaven perfektně a přicházel s prvními. Náš odhad, kdy dojdou, se spletl o hodinu a půl. Ti první. Vendula se Svaťou dorazili až půl hodiny po nich. Cesta Monkovou dolinou prý byla strmě vzhůru, namáhavá a špatně značená. Ze Širokého sedla šli už v mracích a orientačně je popletlo Vyšné Kopské sedlo, odkud do Kopského sedla vedla jen stará, červená turistická značka. Nicméně všichni ve zdraví došli a posezení v bufetu všem vrátilo sílu. Vrátili jsme se do Kežmaroku přímo na večeři, kterou jsme si objednali na 19.00. V pondělí už nás čekala jen cesta domů. Trochu jsme si ji prodloužili o zpáteční návrat pro Vendulin přívěšek, ale v 10.00 už jsme byli v Bešeňové a hupli do bazénu s třicetidevítistupňovou teplou vodou a vyhřívali své rozbolavělé klouby a kosti. Jan si půjčil zatím kolo a odjel navštívit svoji prý švagrovou v sousední dědině a Svaťa s Petrem tradičně odmítli lázně a vyrazili do okolí. Po dvou hodinách máčení jsme bazény opustili, počkali, až Jan vrátí kolo a vyrazili na Kozí vršok v Ivachnové. Architektura restaurace a přilehlé mlékárny v průmyslové zóně super moderní, ale náš architekt Svaťa hned našel chyby, například v tom, že do restaurace, která je i na patře, nemají výtah na jídla. Výběr sýrů sice z mléka kravského, kozího i ovčího,ale ceny vysoké a sortiment nic moc. V restauraci ale obsluha milá a příjemná servírka, jako pozornost jsme obdrželi brynzovou pomazánku s chlebem a jídlo bylo také velmi dobré a za odpovídající ceny. Nicméně jsme se ještě stavili ve známé salaši za Ružomberokem, kde milovníci ovčích sýrů nakoupili vše potřebné. Já si koupil dvě čučoriedkové buchty. Pak už jen známý výhled na Rozsůtec, průjezd Žilinou, pohled na Strážovské vrchy a Vršatec, vrácení raftu Trenčíně, vyklopení Jury u Žítkové, Svati a Petra v Bánově a Jana v Hluku a jsme v Aerotechniku, věšíme raft na stojan, doplňujeme naftu, Vyhazujeme Tondu u benzinky u Sadů, odvážíme Vlastíka do Březolup a Vendulu do Starého Města, vracíme mikrobus na benzince u ČSAD a náš výlet končí. Pokud máte zájem o fotky z akce, najdete je na těchto odkazech: http://www.uschovna.cz/zasilka/J7WYWZSERPJXELN3-83S

Kód zásilky: J7WYWZSERPJXELN3-83S http://www.uschovna.cz/zasilka/J1XFUCYASE3H39CE-P9Z Kód zásilky: J1XFUCYASE3H39CE-P9Z Uloženo do: 12.09.2012

Dunajec a Tatry 2011

Po loňské přestávce se letos opět uskutečnila tradiční akce na konci srpna, směřující na řeku Dunajec, Pieniny a Vysoké Tatry.Termínem pro letošní Dunajec byl 18. až 21. srpen 2011. Léto jakoby čekalo právě na tuto akci. S naším odjezdem začal tropický týden s nejvyššími teplotami tohoto roku.Našim vozidlem se letos stal zapůjčený mikrobus Ford se všemi technickými vymoženostmi. Dokonce jsme za sebou nemuseli táhnout ani vozík na rafty. Vše se vešlo do mikrobusu.Vyrazili jsme proto už ve tři. V Bánově jsme nabrali poslední účastníky Svaťu a Petra a v Trenčíně tradičně u Petra Brecíka půjčili druhý raft.A pak už jsme najeli na dálnici, která skončila až v Žilině. Úsek mezi Žilinou a Rožmberkem o stavbě dálnice zatím nic neví. Po opětném najetí na dálnici jsme si udělali zastávku na břehu Liptovské Mary v Dehtároch, aby někteří pojedli vysněné halušky a jiní se posilnili pivem.Dálnice u Popradu zase poskočila, takže jsme letos už před Svitem projeli tunelem a objeli toto baťovské město ze severu. Za Popradem nebyli jisti, kdy z dálnice sjet. Ale trefili jsme se a tak ještě za světla jsme vykládali bagáž u známého Domova mládeže v Kežmaroku. Pokoje nám tentokrát bohužel dali ve čtvrtém patře, odkud je horší výhled na Tatry, ale hlavně není v něm zrenovované sociální zařízení jako ve známém patře šestém. Ale je tu výtah a tak jsme stejně užívali to luxusnější. Páteční odjezd na Dunajec byl zpestřen tím, že posádkám raftů byli jmenovitě přiděleny na starost jednotlivé části vybavení raftu.Rafty byly nafouknuty bez problémů. Jen ventil na nové zadní sedačce má opět jiný průměr, tedy již třetí, který je na jednom raftu použit. Hoši z Ostrožské Nové Vsi, vedeni Zbyňou mezitím nafoukli i dvě Pálavy a tak se naše flotila vydala po proudu Dunajce k Pieninám. Za ty roky známe již každou zatáčku, takže plavba za krásného slunečného počasí byla opravdu rekreační. Zastavili jsme se u první občerstvovny u stanoviště pltí na Slovenské straně a pak tradičně v Červeném Kláštoru, kde si mnozí prohlídli celý klášter. Od Červeného Kláštoru začíná Prilom Pieninami. Tři Koruny se tyčí na levém, Kláštorná hora na pravém břehu. Podél řeky vede asfaltovaná cesta , dnes cyklostezka a stezka pro pěší, ale kdysi tudy vozily kočáry s koňmi pasažéry pltí z konce splutí ze Szczawnice. Ani splutí průlomu Pienin nepřineslo žádné vzrušení, jen Vendulin raft přistál uprostřed řeky na šutru a Petr se musel obětovat. aby z něho raft sundal. Když se objevila Sokolice, což je kopec na konci splutí, zatáhlo se a začalo jemně, ale opravdu jen jemně pršet. Když jsme sbalili raft, déšť přestal.Naložili jsme raft na rudlík a odešli na parkoviště k restauraci. Posádka Vendulina raftu se po trase trochu zpozdila a navíc před sbalením raft pečlivě vysušila.To by bylo chváluhodné, kdyby jeden z její posádky, Tonda, odešel včas na parkoviště, kde měl co nejdříve nasednout do mikrobusu, který odvážel chlapce z Nové Vsi k autu, které pro změnu bylo na začátku naší trasy splutí a kterým i Tonda měl odjet zpět do Kežmaroku. Mikrobus odjel bez Tondy,nastala trochu vyhrocená situace, ale vše se nakonec zvládlo.K večeři byla celerová polévka a řízek, v hospůdce pivo. V sobotu nebe jako šmolka, i když po cestě na Štrbské pleso byl Gerlach zahalen v mracích. Mikrobus nás dovezl k zastávce Popradské pleso a všichni jsme se vydali po asfaltce k jeho břehům. Karel měl v plánu splnit si svůj sen a vystoupat po serpentinách na sedlo Ostrvy, Svaťa s Petrem pak ze sedla Ostrvy po magistrále přejít k Sliezkému domu a sejít dolů do Tatranské Polianky, Božka s Leonou a Aničkou dojít na Štrbské pleso, Jura tápal. Já se svými nohami pomocí hůlek si dal cíl akorát tak Popradské pleso, cintorín a zpět. Proto jsem si vzal i klíče od mikrobusu. Nahoru šla se mnou Vendula, ale na cintoríně se mně ztratila a z Popradského plesa se vydala na Štrbské. S Karlem jsem se na cestě zpět minul, takže byl u mikrobusu dříve jak já. Vendula mě volala, že na Štrbském plese není náš mikrobus, ale já si jaksi vsugeroval, že došla přede mnou také na zastávku plesa Popradského, takže jsme ji chvíli hledali na vlakové zastávce Popradské pleso. Nakonec se ale vše vysvětlilo, sjeli jsme s Karlem na pleso Štrbské, nabrali dámy a Juru, v Poliance chvíli čekali na Svaťu a Petra, kteří cestou ze Sliezského domu chytli stopa a dojeli do Polianky autem.Večer jsme udělali mejdam na našem pokoji, ale ty tři dovezené flašky vína jsme stejně nevypili. Cestou zpět nás už čekalo jenom poležení v teplé a léčivé vodě v bazénech v Bešeňové, zastavka v salaši u Ružomberoku na ovčí sýr a jiné speciality, vrácení raftu v Trenčíně, návrat domů a předání mikrobusu.

Dunajec a Tatry 2009

Letošní Dunajec se lišil od předešlých především dopravním prostředkem. Starý, dobrý Aviabus aeroklub prodal a tak Karel promtně zařídil zapůjčení mikrobusu od svého souseda. No a k němu se přidala dvě auta.To jsme ovšem nevěděli, v jakém stavu mikrobus nakonec dostaneme.Zapůjčení druhého raftu od Petra Brecíka bylo zajištěno také s předstihem, leč realizace proběhla nakonec až za pět minut dvanáct a dva dny před odjezdem jsem zjistil, že raftu, doručeného z Gumotextu, chybí sedačky. Mikrobus se mně a Karlovi podařilo nakonec jakž takž zkultůrnit pomocí metly, vysavače, hadry a několika kbelíky vody s jarem. Říci si nedal jenom startér a tak jsme museli používat náš známý ruční, tlačný. Pro sedačky do raftu jsme se stavili v Trenčíně a tak bylo skoro vše v pohodě.Druhý den jsme přeložili rafty a kolo do mikrobusu, nechaje ve vleku rudlík na raft, takže nakonec jsme opět místo techniky, použili na konci splutí naše ruce.Plavba po Dunajci byla ale nadmíru pohodová, ryze letní, bez jakýchkoliv problémů.

Do Vysokých Tater jsme vyjeli do Starého Smokovce s plánem svézt se lanovkou na Hrebienok a z Hrebienku se vydat na tůry. Svaťa s Petrem a Lukášem odmítli přepych lanovky a vydali se pěšky přímo ze Smokovce na Zbojnickou chatu a zpět. Zbyňa s Pepou vyjeli na Hrebinok a vydali se na okruh oběma Studenými dolinami přes Teryho a Zbojnickou chatu, ostatní zbytek pak po magistrále na Sliezský dom a dolů do Smokovce. Dopoledne bylo pod mrakem, ale tak akorát. Po obědě přišla bouřka a pršelo až do nedělního poledne. Takže návrat z Tater byl tentokrát v dešti. V neděli ráno opět pršelo, ale to už nám bylo jedno.V Tatralandii na břehu Liptovské Mary ale měli k dispozici jenom celodenní vstupenku za vysoký peníz, což jsme odmítli. Ke spokojenosti všech jsme přejeli do Bešeňové a ponořili se na dvě hodiny do čtyřicetistupňové vody. Po cestě zpět se počasí lepšilo a lepšilo, takže do Hradiště jsme dorazili opět za krásného léta.

Dunajec a Tatry 2008

První odpoledne a večer jsme strávili přesunem z Uh. Hradiště do Kežmaroku se zastávkou v Trenčíně, kde jsme nabrali rafty. Ubytováni jsme měli zajištěno v Domově mládeže v Kežmaroku. Letos nás překvapili fungl novým sociálním zařízením vysoké úrovně. Domov mládeže se nachází blízko nádraží, na břehu řeky Poprad. Ubytováni jsme byli v třílůžkových a dvoulůžkových pokojích internátu.

Druhý den je krásné počasí. V 9:00 odjíždíme na Dunajec. Plavbu zahájujeme za Lysou nad Dunajcem. Účastníci jsou trochu bezradní při nafoukávání raftů, Vendula zahajuje pedagogicky výcvik posádky svého raftu na suchu, ale nakonec jsou rafty připraveny k vyplutí. Proplouváme kolem polského střediska splavu na pltích v Sromowcach- Katy , vpravo mineme první slovenské stanoviště pltí a u druhého většího stanoviště pltí "PLTNÍK"u Lechnice zastavíme k prvnímu občerstvení. Karel dojíždí na kole z Lesnice a stává se členem posádky Venduluna raftu. Vyplouváme a pak už nás přivítají Pieniny i se Třemi korunami, na levém břehu s kostelem v Sromowcach Nižnych, lávkou přes Dunajec mezi Polskem a Slovenskem z roku 2006 a zastavujeme v Červeném Kláštoru. Kartuziánský klášter byl založen začátkem 14.století a jeho nejznámější osobností byl fráter Cyprián, který byl lékařem, botanikem i vynálezcem. V klášteře panoval přísný řád, mniši mezi sebou mohli mluvit pouze o vánocích. Dnes je v klášteře muzeum, loděnice a objekty cestovního ruchu. Vedle kláštera je rovněž kemp. Z Červeného Kláštera vplouváme do nejkrásnější části splutí, nazvané Průlom Dunajce. Nalevo se tyčí masiv Tří korun 982 m,

Rovněž vlevo se nám objeví Rybářská jeskyně a pak vplujeme do úzkého hrdla, nazvaného Jánošíkův skok. Podle pověsti tudy unikl Jánošík uherským četníkům. Hloubka Dunajce je tu 12 metrů. Dunajec zatáčí vlevo a před námi se objeví masiv Holice 824m. Jeho strmý svah, spadající k Dunajci, je poset skalkami, připomínající kápě mnichů. Proto má název Sedm mnichů. V první pravé zatáčce Dunajce kolem Holice uvidíme na skále protějšího břehu při trošce fantazie Českého lva a Polskou orlici, A pak už se objeví typický vrchol Sokolice 747 m, nyní obeplouváme Holicu ze severu, ještě jeden levý zákrut a zprava se vlévá do Dunajce Lesnický potok a naše plavba končí. Kousek dál se Dunajec vlévá zcela na polské území. My odvážíme rafty k chatě (necelý kilometr), uložíme do vleku a máme možnost posedět v hospůdce. Bohužel jsme letos pomalejší jak v jiné roky a na výstup na Sokolicu či jiné aktivity nezbývá čas. Jen Šťastní absolvují vycházku do Szczawnice. Na večeři do Kežmaroku přijíždíme téměř s hodinovým zpožděním.

V sobotu máme v plánu projet kolem Belanských Tater Javorinskou dolinou do Lysé Polany, přejet hranice a dojet na Morské oko pod Mengusovskými štíty. Ale ouha. Parkoviště je posunuto dolů do údolí a dál je možno až po uhrazení vstupného do Národního parku TATRY vyrazit jen pěšky, nebo za 300,- Sk na valníku, tažených koňmi. K Morskému oku tak jdeme deset kilometrů pěšky po prašném asfaltu, uhýbaje koňským povozům. To značně komplikuje naše časové plány. Přesto Durďákovi stihnou vystoupit na Rysy a Šťastní vystoupat do Mengusovského sedla. Svaťa s Petrem volí výstup do doliny Pěti polských ples. Ostatní zvládnout vystoupat na Czarný staw a popojít na úroveň mraků. Cestou zpět nás doprovází déšť.

Na neděli máme naplánovanou návštěvu Aqua City v Popradu. Vstupné na dvě a půl hodiny 350 Sk, pro důchodce a studenty 280,- Sk. Atrakcí a bazénů s různě teplou a studenou vodou nabízí toto zařízení dostatek a všichni se vyblbnou dosyta. Svaťa s Petrem vyráží raději do města. A po obědě už jenom cesta zpět.

První odpoledne a večer jsme strávili přesunem z Uh. Hradiště do Kežmaroku se zastávkou v Trenčíně, kde jsme nabrali rafty. Ubytováni jsme měli zajištěno v Domově mládeže v Kežmaroku. Letos nás překvapili fungl novým sociálním zařízením vysoké úrovně. Domov mládeže se nachází blízko nádraží, na břehu řeky Poprad. Ubytováni jsme byli v třílůžkových a dvoulůžkových pokojích internátu.

Druhý den je krásné počasí. V 9:00 odjíždíme na Dunajec. Plavbu zahájujeme za Lysou nad Dunajcem. Účastníci jsou trochu bezradní při nafoukávání raftů, Vendula zahajuje pedagogicky výcvik posádky svého raftu na suchu, ale nakonec jsou rafty připraveny k vyplutí. Proplouváme kolem polského střediska splavu na pltích v Sromowcach- Katy , vpravo mineme první slovenské stanoviště pltí a u druhého většího stanoviště pltí "PLTNÍK"u Lechnice zastavíme k prvnímu občerstvení. Karel dojíždí na kole z Lesnice a stává se členem posádky Venduluna raftu. Vyplouváme a pak už nás přivítají Pieniny i se Třemi korunami, na levém břehu s kostelem v Sromowcach Nižnych, lávkou přes Dunajec mezi Polskem a Slovenskem z roku 2006 a zastavujeme v Červeném Kláštoru. Kartuziánský klášter byl založen začátkem 14.století a jeho nejznámější osobností byl fráter Cyprián, který byl lékařem, botanikem i vynálezcem. V klášteře panoval přísný řád, mniši mezi sebou mohli mluvit pouze o vánocích. Dnes je v klášteře muzeum, loděnice a objekty cestovního ruchu. Vedle kláštera je rovněž kemp. Z Červeného Kláštera vplouváme do nejkrásnější části splutí, nazvané Průlom Dunajce. Nalevo se tyčí masiv Tří korun 982 m,

Rovněž vlevo se nám objeví Rybářská jeskyně a pak vplujeme do úzkého hrdla, nazvaného Jánošíkův skok. Podle pověsti tudy unikl Jánošík uherským četníkům. Hloubka Dunajce je tu 12 metrů. Dunajec zatáčí vlevo a před námi se objeví masiv Holice 824m. Jeho strmý svah, spadající k Dunajci, je poset skalkami, připomínající kápě mnichů. Proto má název Sedm mnichů. V první pravé zatáčce Dunajce kolem Holice uvidíme na skále protějšího břehu při trošce fantazie Českého lva a Polskou orlici, A pak už se objeví typický vrchol Sokolice 747 m, nyní obeplouváme Holicu ze severu, ještě jeden levý zákrut a zprava se vlévá do Dunajce Lesnický potok a naše plavba končí. Kousek dál se Dunajec vlévá zcela na polské území. My odvážíme rafty k chatě (necelý kilometr), uložíme do vleku a máme možnost posedět v hospůdce. Bohužel jsme letos pomalejší jak v jiné roky a na výstup na Sokolicu či jiné aktivity nezbývá čas. Jen Šťastní absolvují vycházku do Szczawnice. Na večeři do Kežmaroku přijíždíme téměř s hodinovým zpožděním.

V sobotu máme v plánu projet kolem Belanských Tater Javorinskou dolinou do Lysé Polany, přejet hranice a dojet na Morské oko pod Mengusovskými štíty. Ale ouha. Parkoviště je posunuto dolů do údolí a dál je možno až po uhrazení vstupného do Národního parku TATRY vyrazit jen pěšky, nebo za 300,- Sk na valníku, tažených koňmi. K Morskému oku tak jdeme deset kilometrů pěšky po prašném asfaltu, uhýbaje koňským povozům. To značně komplikuje naše časové plány. Přesto Durďákovi stihnou vystoupit na Rysy a Šťastní vystoupat do Mengusovského sedla. Svaťa s Petrem volí výstup do doliny Pěti polských ples. Ostatní zvládnout vystoupat na Czarný staw a popojít na úroveň mraků. Cestou zpět nás doprovází déšť.

Na neděli máme naplánovanou návštěvu Aqua City v Popradu. Vstupné na dvě a půl hodiny 350 Sk, pro důchodce a studenty 280,- Sk. Atrakcí a bazénů s různě teplou a studenou vodou nabízí toto zařízení dostatek a všichni se vyblbnou dosyta. Svaťa s Petrem vyráží raději do města. A po obědě už jenom cesta zpět.

Výstup na Rysy

Sobotní ráno nás přivítalo ideálním počasím na vysokohorskou turistiku, proto jsme se snad všichni sešli u autobusu včas a Bob mohl zavelet k odjezdu. Čekala nás cesta na parkoviště k Morskému oku, odkud se část naší výpravy chystala vystoupit na Rysy a část na Mengusovské sedlo. To jsme ještě netušili, že pro nás polští kolegové připravili novinku, která zásadně změnila plány většiny členů výpravy. Parkoviště bylo z Morského oka přesunuté o 9km níže L a k „oku“ vedla nefalšovaná asfaltka. Došlo nám, že pokud se chceme o výstup na Rysy alespoň pokusit, musíme sobecky zvolit trošku rychlejší tempo a začali jsme se prodírat davy polských turistů v žabkách, keckách, míjely jsme dámy oděné do sukýnek a minisukní a pány do tesilek a košilí. Na Morské oko jsme dorazili po ubíjejícím pochodu po asfaltu těsně před jedenáctou hodinou a téměř bez přestávky jsme se vydali na stoupání na Czarný staw. Ukazatel signalizoval necelou hodinu chůze a při pohledu na začínající serpentiny jsme začali o zdolání Rysů pochybovat. K plesu jsme ale dorazili za nečekaný poloviční časový limit a po krátké občerstvovací pauze jsme neváhali a pustili se do výstupu. Pravda, v této výšce už jsme nepotkali nikoho v žabkách a tesilkách, přesto zdatných chodců bylo poskrovnu a někteří se v průběhu cesty otáčeli a vraceli nazpět. Také se začalo kazit počasí, mlha byla hustá tak, že by se dala krájet a místy jsme směr cesty poznávali podle hlasů odněkud z „mléčného oparu“. Věděli jsme, že výstup z polské strany na Rysy je mnohem složitější než ze strany slovenské, a že horní třetina cesty je jištěná řetězy. Ale řetězy byly stále v nedohlednu, jen to neustálé stoupání v bílé samotě s minimální orientací a bez časového pojmu. Snad proto jsme první řetězy málem přehlédli a pro jistotu jsme ani nekontrolovali, zda máme dostatek času na výstup a nastoupili jsme na poslední třetinu cesty. Zjistili jsme, že bez řetězů, přímo po skále je výstup rychlejší a hlavně nemusíme čekat na uvolnění jednosměrného řetězu a po vzoru kamzíků jsme šplhali vzhůru. V okamžiku dosažení vrcholu Rysů jakoby kouzelným proutkem vítr rozfoukal opar halící výhled na slovenskou stranu na Žabie plesá až ke Štrbskému plesu a Važci a my jsme se mohli celých 10 minut kochat nádherným pohledem. Polská strana byla stále zahalená do mlhy a výhledu jsme se i přes silnější vítr bohužel nedočkali. V celkovém součtu jsme z Czarného stawu na Rysy vystoupali za pouhé 2 hodiny a necelých 15 minut. „Nahoře“ bylo narváno, polští turisté se oddávali společné modlitbě a my jsme se vydali na cestu pět. Zpáteční cesta už byla o mnoho veselejší, ale o nic míň únavná, složitější byl sestup s řetězy, který neubíhal a neubíhal…. Na celý sestup až na parkoviště nám zbývaly pouhé 4 hodiny a my jsme tam za každou cenu chtěli být včas. Po cestě nazpět nás stihl kousek na Czarným stavem déšť, ale my jsme jej vítali jako příjemné osvěžení po náročném výstupu i sestupu. U Morského oka jsme se potkali s Jančou a Peťou Šťastných, kteří se vraceli z Mengusovského sedla a po bleskové degustaci zaslouženého polského piva neznámé značky u chaty na Morském oku jsme společně dorazili k autobusu, samozřejmě se zpožděním 10 minut, snad nám všichni prominou J. Myslím, že celkově byla výprava úspěšná, někteří členové dorazili jak na Rysy, tak na Mengusovské sedlo a můžeme se těšit na další příjemné akce Kletru.

Děkujeme Bobe moc za supr dovolenou a zdravíme všechny účastníky. Lenka a Jirka