Zářijový cyklovýlet do národního parku Podyjí.6.- 8.9.2011

NA LETOŠNÍ PRÁZDNINY SE CYKLOTÝDEN NEPODAŘIL ZORGANIZOVAT PRO NEDOSTATEK ZÁJEMCŮ. VZNIKL PROTO PROJEKT NA PODZIMNÍ MĚSÍC.

Na kolech Národním parkem Podyjí

Sešli jsme se úterního rána na nádraží ve Starém Městě . První dojel na kole z Hluku Jan, pak rovněž na kole, ale jen z Uherského Hradiště Bob a Miru dovezl z Hluku i s kolem vnuk Honza. Chvíli jsme museli přesvědčovat paní v pokladně aby nám prodala ty správné jízdenky pro naše kola, pak se podívali na řazení vlaku a našli , kolikátý ten náš vagón pro kola bude a pak dorazil rychlík z Olomouce. Vagón pro kola byl prázdný, vše šlo jako po drátkách. Už od neděle je v Podyjí pětice našich kamarádů, pro něž však Hanka připravila vlastní akci bez návaznosti na tu původní, takže se s nimi asi vůbec neuvidíme. Až v pátek, kdy už jsme zpátky doma, se dozvídám, že jeden účastník akce, Svaťa, , hned první den po šesti kilometrech jízdy z nádraží na ubytovnu, havaroval a byl odvezen do nemocnice ve Znojmě, kde mu sešili čelo, rty a bradu, takže místo krás Podyjí trpěl a kochal se jen pohledem na krásné Znojmo při svých dalších návštěvách nemocnice. V Břeclavi jsme přesedli do vlaku na Znojmo, ale dozvěděli jsme se že na trati je výluka mezi Valticemi a Mikulovem a že nám asi kola nepřevezou. Nakonec jsme našli řešení. Kola jsme dali do kufrů autobusu, jezdícího místo vlaku.Ještě jsme kvapem museli přesednout ve Znojmě a cestu vlakem ukončili ve stanici ŠUMNÁ. U nádraží bylo posezení u bufetu v zahradě, takže jsme nejdříve pojedli a dali si jedno pivko. Vyrazili jsme na kolech po silnici do kopečka do další dědiny Lesná, kde mají muzeum motocyklů, ale to jsme minuli, dědinu projeli, Mira jako obvykle kilometr před námi. V tom svém fofru přehlédl, že naše cyklostezka je řádně vyznačena,ale nevede po silnici, ale uhýbá pár metrů za obcí přes pole do lesa. Takže jsme na ní zůstali jen dva. A brzy jsme poznali, že tady roviny neexistují. Buď strmé stoupání , nebo nebezpečný prudký sjezd. Na naší dnešní cestě se o něj postaral kopec Větrník. Než jsme pod jeho vrchol vylezli, měl jsem toho pro dnešek dost. Ale pak dvoukilometrový sjezd až k hospůdce U ŠVESTKŮ v Čížově dal na tu námahu zapomenout. Ubytovali jsme a mezitím dorazil i Mira, který prozkoumával terén kolem Čížova. Po dalším pivku jsme se vydali na jih Čížova, kde je informační centrum Národního parku a hlavně signálka ze zbytkem drátěných zátarasů z dob, kdy jsme se bránili vetřelcům, kteří by u nás chtěli narušovat náš skvělý pořádek. Informační středisko je v září otevřeno jen o víkendech, takže jsme se toho zase moc nedozvěděli. Mira s Janem pak jeli prozkoumat, zda můžeme zítra využít signálku, která je nevím proč, určena jen pro pěší. Já jsem je zatím týlově zajišťoval na lavičce u informačních tabulí. Hoši prozkoumali nejen signálku, která jim náhle zmizela ve skalách, ale i červenou značku v údolí Dyje a konstatovali, že s koly se tudy jet ale opravdu nedá. A tak jsme ve středu podle plánu vyrazili po asfaltce do Hartegu. V plánu jsme měli Hartegskou vyhlídku, ale z toto čtyřkilometrového sjezdu jsme odbočku na ní nenašli a najednou jsme na mostě přes Dyji, kde jeden břeh patří Moravě a druhý Rakousku. Vjíždíme do městečka, nikde nikoho, jen nad námi se vypíná hrad. Volíme cestu Thayenlandem, kde musíme pěšky. Zase dlouhé a strmé stoupání. A žádný zpěváček. Tichý les. Jen jedna liška před námi přeběhla cestu. Za to jsme viděli tu Hartegskou vyhlídku. Pěkně zespodu. Ale i stoupání končí a my se dostáváme na asfalt a silnici do Fellingu. A z kopce dolů. Celou vesnicí. Až téměř na konci Fellingu je náměstíčko s kostelem, památníkem padlých v obou válkách a dvěma autobusy. A něco jako hospoda, ale je to jen jakýsi malinký odvar našich hospůdek. Prostě k vidění nic moc. Cesta k nám je vyasfaltovaná, ale omyl. Ten asfalt vede jenom ke hřbitovu, kde Jan s Mirou si prý vyhlédali nejlepší místa, zatímco já spěchal domů. Potůček, dvě rezavé tabule se státními znaky, dva myslivecké posedy jako strážní věže přímo na hranici, polní cesta a asfaltová silnice, která nás dovádí k zámku ve Vranově nad Dyjí. Z druhého nádvoří pěkný pohled na údolí Dyje, ale začíná krápat a tak honem dolů, do města k Dyji. Přejíždíme most, ale ta voda podle mne teče naopak, chvíli se nedokážu orientovat.Pak teprve nacházím druhý most, kde ta řeka už teče správným směrem. Jdeme na polévku do westernové hospody, ale ta je asi pro movité kovboje. Nabízí tu kovbojskou specialitu za pouhých 36O korun. Ani ta naše polévka není nejlevnější. A navíc na můj vkus málo teplá a česnek nevýrazný. Stavujeme se ještě v íčku, beru mapy, Jan musí na poštu pro známku na pohled. Jedeme podél Dyje, kolem penziónů a hospůdek. Na konci turistický altánek, kde opět pojíme. Přes louku přejdeme k řece. Mira tu objevil panelový brod. Řeka tu je kudrnatá a vodnatá. Pro raft jako dělaná. Před námi je dnešní nejdelší a nejstrmější výstup po zelené cyklotrase. Až sem jsme jeli po asfaltové signálce. Ta tady uhýbá vpravo, ale je zatarasená. Prvním orientačním bodem po hodině výstupu je Hraběnčina lávka, kde se setkáváme s červenou turistickou značkou, která sem vede od Dyje ještě strměji, než naše cyklotrasa. Druhým orientačním bodem je křížení se se žlutou turistickou značkou, vedoucí ke slujím. A konečně třetím, vítězným bodem je setkání s naší včerejší cyklostezkou, teď už za stoupáním. Čili nás čeká jen dvoukilometrový sjezd do naší hospůdky, kde už nás čeká večeře.

Třetí den nás čeká jen cesta do Znojma. Nebe je ale šedé, trochu frfle a fouká nepříjemný vítr. Mira vymyslel cestu po modré která vede v Čížovskému rybníku a odtud už vede v mapě neznačená cyklostezka lesem k Lukovu, kde lesní cesta vchází před dědinou na asfaltovou signálku, vedoucí od Čížova kolem těch uvedených drátěných zátarasů. V Lukově se rozdělujeme. Mira s Janem chtějí vidět vinici Ša bez, takže volí trasu o deset kilometrů delší. Já jedu po silnicích do Znojma přes Podmolí a Mašovice. A opět stoupání a sjezdy. Znojmo mě vítá předměstím Hradiště. To jsem ale netušil, že mezi ním a vlastním Znojmem je ještě jedno hluboké údolí. Jedu po silnici dolů. V zatáčce vidím modrou značku, vedoucí parkem kolem Gránického potoka. Ten končí v Dyji. A přes Dyji vedou koleje, které mě zavedou k nádraží. Ač stále z kopce, ta cesta se mi přeci jen zdá poněkud dlouhá. Konečně Dyje. Jedu po silnici po jejím levém břehu ke kolejím. Jenže ty koleje jsou na mostě a most 5o m nad hladinou řeky. A tak poslední výstup po serpentině asfaltové ulice kolem hradu a věznice na Vídeňskou ulici a pak už jenom odbočení na ulici Milady Horákové na moderní nádraží s velikou a prostornou halou. Sotva se převléknu a trochu pojím, jsou tu i Mira s Janem a tak sedáme do nejbližšího vlaku ve 12.44 a vracíme se domů. Opět autobus z Mikulova do Valtic, v Břeclavi nás opouští Jan, který toho má málo a tak dál jede už na kole. V Moravském Písku vysedá Mira, který zvolil trochu kratší trasu a tu nejkratší, ze Starého Města absolvuji nakonec já. Bob

Z minulých cyklotýdnů

Cyklotýden v České Kanadě 2009

Letošní hlavní letní cykloakci 11. - 18.7.2009 - zorganizoval iniciativně Svaťa. Zajistil ubytování nejdříve v Peníkově, ale pak ho k našemu štěstí promtně změnil na Slavonice. A to vždy ze velmi levný peníz tedy tady za 100,- Kč za noc a lůžko a odpovídající služby. Teplá voda nám tekla, kuchyňka byla k dispozici, před ubytovnou jsme měli venkovní posezení a k dispozici i venkovní gril. Vláček nás dovezl na koncové nádraží ve Slavonicích v sobotu podvečer. Ubytovna byla od nádraží necelý kilometr, centrum městečka od ubytovny taktéž. Slavonice mají krásné náměstí s několika hospůdkami, ale i uměleckými galeriemi. Bohužel leží v dolíku, takže jakákoliv cesta začíná dokopcem. Sešlo se nás pět vedle Svati ještě Mira, Bob, Pedro a Jiřina. Snažili jsme se poznat Kanadu ze všech stran. Navštívili jsme poutní kostely, muzeum samorostů, muzeum bývalých opevnění, na Graselově stezce statek Peníkov i vodní pilu, skály a Graselovu slůj, hrad Lanštejn , úzkokolejku z Hradce do Nové Bystřice, ohrady bizónů, muflonů a daňků, keramickou dílnu a trosky zámku v Maříži, hraniční kameny Moravy a Čech a trojmezí Rakouska, Moravy a Čech, údolí Moravské Dyje i kostku cukru v Dačicích. Podívali jsme se na Českou Kanadu i z rakouské strany a nasbírali spousty hřibů a dokonce i borůvek. Svaťa zajistil i krásné počasí, takže pršet začalo až v sobotu, když už jsme byli na nádraží. Takže Svaťo, děkujeme moc a příště opět připrav něco podobného!

České Švýcarsko na kolách 2008

Úvodem, bych chtěl případným čtenářům sdělit, že tentokráte mé povídání nebude laděno humorným podtextem, ale že napíšu pravdu a jen pravdu a k tomu mi napomáhej Bůh. Hanka vymyslela týden na kolách ve dnech 2.-9. srpna do jakéhosi Jiřetína pod Jedlovou. Měli jsme se tam přepravit dvěma auty, celkem osm lidí. Píšu měli, ale skutek utek. Sotva jsme vyrazili, stíhala nás jedna jobovka za druhou a pak i na druhou :

1. Hned za Přerovem na objížďce vrazil do Hamplů šílenec první kosmickou rychlostí a zrušil jim auto. Jen Sláďa se chtěl katapultovat, ale zapomněl otevřít kokpit, takže si vyrobil na hlavě i na střeše auta krvavou bouli. Nakonec je na místo určení odvezl ten, co nehodu zavinil. Kola jim půjčili Hamplovi známí z Varnsdorfu.

2. Ubytováni jsme byli na chrápající ( většina ) a na ty, co ani nedýchají ani neprdí. Nás bylo pět a pouze jeden klíč. A tak denně někdo stepoval až 2 hodiny před zamklým pokojem, neboť ten co klíč měl, dle zákona schválnosti přišel vždy poslední.
3. Při posezení na terase se mi podařilo udělat z plastové židle asi 250 trsátek, avšak kytaru jsem nechal doma.
4. Cesta na nejsevernější bod naší republiky se stala osudnou pro Miru Soviše. Tolik se tam těšil, že nečekal na ostatní a vyrazil na vlastní pěst. Ztratil se a "Sever" nenašel. Musel tam jet znovu, tentokrát s průvodcem Jožinkem a nakonec měl duši v peří.
5. Na Zlatém vrchu jsme objevili nádherné čedičové varhany, bohužel se mi nevlezly celé na kolo, tak jsem si vzal jen jednu píšťalu. Nepotře- buju vždy celou horu i malé věci mají velký význam.
6. Místo na Luž jsme projeli kaluž. Avšak poslední den jsme tam se Zojou přece jen vylezli.
7. Jídlo objednané bylo chuti mdlé a housle tiše lkají, proto se hoši odhlásili a dojížděli se šípkovou marmeládou a chodili na mňaminky, a to na kořeněný bůček a utopence? Ty jsem naposled chutnal v roce 1997 v Troubkách po povodni.
8. Plánovaný výlet do Berlína respektive Hamburku či Drážďan se nakonec nekonal.

9. Při cestě do Němec nás provázela domorodka Magda. Po neuvěřitelně snadném projetí hranic jsme vystoupali na Rýbrcoulovu boudu. Pak navštívili lázně Jonsdorf a Žitavu a měli jsme pohodově popojíždět podél říčky Mandau až domů. Místo toho jsme jeli, pořád jeli, stále jeli, furt jeli, immerwere furt pořád jeli nahóru a zase dólu od jedné větrné elektrárny k druhé a protože vítr foukal, tak nás točící se lopaty odhodily k druhým lopatám a ještě v noci nám nohy šlapaly naprázdno a měli jsme divoké sny o všech hurikánech, které kdyby se spojily, tak tam poletujem dodnes. Vzpomeňme jen, co jich už letos bylo : Allan, Bohouš (malý Bob), Cyrril, Dadulla, Emma, Fannda, Gustta, Hanna, Iwan, Jožžka, Karrel, Líída, Maňa, Níňa, Oťťas, Pawlína, Réňa, Svaťťa, Tóňa, Urššula, Vendula, Zojja, Agfa, Bota, Guma a poslední uragán Ó Meg Donald. Všimněte si, že většina těch nejhorších nese ženská jména např.: Dadulla nebo Jožžka. Ty totiž nadělaly největší škody. Naopak díky Cyrrilovi mám na chalupě plno dřeva. Taková ženská je jako uragán. Když přichází je klidná, tichá, mírná. Ale když odchází, bere s sebou dům, chalupu, garáž, auto, děti. To není vtip, to vím z vlastní zkušenosti. Nevěříte ? Věřte. Poučení : abychom se vyhnuli napříště všem jobovkám navrhuji : 1.na místo určení jet vlakem. 2. každý mít svůj šperhák. 3. vzít s sebou kytaru. 4. každý se vybavit psím spřežením a buzolou. 5. mít s sebou náklaďák na varhany. 6. mít každý svou vlastní lanovku. 7. být věrný svému klobásu. 8. mít svou loď na cestu do Hamburku. 9. vybavit kolo GPSkou. 10. změnit region - kvůli jazykové bariéře místo do Německa, kde jsme si mnozí s naučenou frází : Ich habe Hunger, moc nepomohli, bychom měli jet někam jinam, kde nám lépe porozumí, třeba do Maďarska.

Igem. Pedro.