AKCE ZIMY 2015

Koncem prosince začala zima vypadat slibně a dává naději, že i v nám dostupných lokalitách bude dostatek sněhu na naše běžkařské akce.

PROBĚHLO - AKCE ZIMY 2014

V tomto roce nám bohužel sněhové podmínky neumožnili zorganizovat ani jednu akci na běžkách.

PROBĚHLO - AKCE ZIMY 2013

S běžkami k přehradě DLOUHÉ STRÁNĚ

Proběhlo 19.února 2013.

Skalka 2013.

Třídenní zájezd na Skalku v měsíci březnu 2013. Termín 26. - 28.3.2013 (viz akce na březen)

Z Ramzoví na Paprsek

Březen 2013(viz akce na březen)

Proběhlo v sezóně 2011/2012

Vysočina 7.2. až 10.2.2012

V úterý 7.2 jsme s docela velkými obavami ze silných mrazů v 9:00 vyrazili z UH, Tom, Hanka, Jan a já. V poledne nás již na Třech studních čekal majitel ubytovacího zařízení a v mírně vytopené (teplem, ne vodou) menší chatce jsme se ubytovali. Potom jsme vyrazili kolem hotelu Horník po pěkně uprave-ných stopách pro psí spřežení na horní louky nad Tři studně. Navečer jsme se zastavili v restauraci hotelu U Laudů a dali jsme si potřebné občerstvení. Druhý den ve středu jsme se vydali do nově zrekonstruovaného lyžařského areálu u v Ochoze u Nového Města. Provedli jsme důkladnou prohlídku a konstatovali, že je to super sportovní areál. Nová biatlonová střelnice, nová velká tribuna a perfektně upravené tratě. Náš Jan prohlásil : „Když už su tady, tak si musím udělat aspoň kolečko po stadionu.“ , přesto, že už tam trénovali mnozí reprezentanti jednotlivých zemí. Byli to hlavně Rusové na víkendovou Zlatou lyži. Po mém varování, že ho pořadatelé vyženou, to přesto zkusil. A uspěl. Projel ve velkém stylu cílovou páskou bez úhony a po něm s velkým odstupem dva ruští reprezentanti se státními znaky na reprezen-tačních kombinézách. Náš Hucký Jan i bez státního znaku na své kombinéze přesto zvítězil. Následně jsme zaujali místo v boxu vstupní haly hotelu Fis a při lahodném Pillsneru pozorovali příjezdy dalších reprezentantů, velmi zajímavý byl příchod dalších Rusů, kteří mimo lyží a báglů, každý nesl karton plzeňského. Zajímavé bylo, že potom, v závodě v sobotu, jim to na to plzeňské jelo velmi dobře, neustále byli v čele závodu. Po návratu na chatu jsme večer degustovali svoje přivezené zásoby včetně darů přírody v tekutém stavu a riskovali, že následný den neprojdeme dopingovou kontrolou před startem do lyžařské stopy.

Ve čtvrtek jsme vyšli před desátou, protože ráno každý den bylo -13°C a vydali jsme se zase na opačnou stranu, po stopách opět pěkně upravených směr Fryšava – Kadov. Na rozcestí při našem rozhodování, kam dál, zvítězil Kadovánek. Při dojezdu do Kadova přišlo zklamání, protože vyhlášená stará hospůdka nebyla ještě otevřená, tak jsme zašli ke konkurenci. Ovšem při cestě zpět již otevřená byla, tak jsme samozřejmě Kadovánek nemohli vynechat. Zpět jsme jeli přes Podmedlovský mlýn na hotel Medlov, kde byla opět zastávka na plzeň a kolem Medlovského rybníka zpět na Tři studně. Po nezbytném odpočinku se večer konala návštěva velmi pěkného penzionu s hospůdkou s názvem „Zátiší“ vzdáleného ani ne sto metrů od naší chatky. Zjistili jsme, že se tam výborně vaří domácí strava a je tam hezké posezení. V pátek jsme odjížděli v poledne, a proto jsme do stopy vyrazili dříve. Každý na jinou světovou stranu. Tom na Fryšavu, Hana na Vlachovice a já a Jan na Rokytno, ale předtím jsme přejeli zamrzlý rybník Sykovec. V půl dvanácté, po předání a zaplacení pobytu na chatce, jsme po bravůrní jízdě Toma byli v UH již ve dvě hodiny. Z mého pohledu a myslím, že ke spokojenosti všech účastníků se akce, přes počáteční obavy ze silných mrazů, vydařila. Dva dny bylo krásně a mrzlo bez větru, jeden den navíc mírně poletoval snížek. Prostě akce velmi pěkná, snad si to někdy zopakujeme.

Jura

Ramzová – Paprsek 28.února 2012

Akci provázel trochu zmatek, neb jsem v minulém kletráku udal, že akce se uskuteční v úterý 29.února. Jenže úterý 29.2. neexistovalo a nikdo mě na můj omyl neupozornil. A tak se vydala v úterý 28. února 2012, za krásné zimy, jež trojici o složení Jan. Mira a Svaťa doprovázela už od odjezdu z UH vlakem do známé, nejvýše položené rychlíkové stanice v ČR, Ramzové. Odtud vedla trasa nejdříve trochu nahoru, pak se sjezdem na silnici před Petříkovem, přes Petříkov po silnici, ale ta je celou zimu pro běžky sjízdná.Na konci Petříkova trasa sleduje turistickou značku se značným stouna nejvyšší horu Rychlebských vrchů Smrk, jenže v půlce stupání tuto značku opouští a po lesní cestě stoupá na Císeřskou louku, kde se setkává s turistickou značkou, která vede ne zrovna schůdným terénem kolem potoka také z Petříkova. Tak až sem došli Mira se Svaťou, zatímco Jan neodolal a pokračoval až na Paprsek. Stejně se pak všichni tři setkali u stejného vlaku na cestu zpět domů.

Ze Šanova do Žítkové.

Ve středu 18. ledna 2012 se Hanka, Mira, Jan a já vydali vlakem směr Bojkovice,posléze autobusem směr Šanov, nikoliv Chánov jak chtěl Mira. V Šanově už bylo bílo, skoro pět čísel. Koupit chleba, běžky na ramena a hurá na hřeben Bílých Karpat. Na kopci, kdo chtěl, mazal lyže. Někdo vůbec, někdo špatně a nikdo dobře. Sníh nic moc, dole vlhký ,nahoře vata. Ideální sníh pro mazání. U srdce, pomníku amerických letců se setkáváme s Jiřím,který nám prošlapal stopu až z chalupy. Mlhavo, sněhu tak akorát, mírně zvlněným hřebenem kolem pramenu Olšavy, které vidím poprvé, až na kraj Žítkové, na Lokov. Zasněžená chalupa, obložená dřevem - asi bude tuhá zima.Vítá nás Majka, usměvavá domácí paní, Jurova žena. Teplo jak ve staré chalupě, nad kachlovýma kamnama hambálek, sušíme vlhké věci. Zelňačka, chleba, slivovice, napečené jak na vánoce. Tři hodiny uběhly jak voda. Slunko svítí, vidíme hranici Česka a Slovenska, horenku Chabovú, Vlčí kopec. Za nimi jsou vidět obě Fatry, možná i Tatry, když je vidět. Všechno v jednom dni nejde.Tak až příště. P.S.Bohyně jsme neviděli, asi vymřely. Napsal Petr Kaštánek

Proběhlo v sezóně 2010/2011

Z Ramzové na Paprsek 3.února 2011

V prvním únorovém návratu zimy jsme se rozhodli vyrazit do Rychlebských vrchů. Hanka s Alanem provedli průzkumnou cestu již v sobotu 29.ledna, já se Svaťou jsme vybrali všední den, kdy tam nebude tolik lidí, čtvrtek 3.února. Hanka si dobrovolně výlet s námi zopakovala.Rychlík z Brna, do kterého jsme nasedli v Olomouci - pozor, nutno nastoupit do správné půlky vlaku, nebo se dostanete místo do Jeseníku do Šumperka - nás vyklopil na naší nejvýše položené rychlíkové zastávce Ramzová. Na východ začínají Jeseníky sjezdovkou na Čerňavu pod Šerákem, na západ a severozápad se táhne pásmo vrchů Rychlebských s nejvyšší horou Smrk. Přes malý hrbek se dostanete do Petříkova, známého to lyžařského střediska - dědinky snad jen s rekreačními chalupami, chatami a restauracemi.Petříkovem jsme se prošli sice stále s běžkami na nohou, ale sníh, zanesený stopami soli z projíždějících aut v tak malé koncentraci jej sice nepromění v kaši, ale v jakýsi snéhový písek, na němž to běžkám jaksi nesvědčí. Pak je poslední chalupa Petříkova za námi a čeká nás poněkud strmější, ale stále pohodové, stoupání na Černý potok.Tady se stopy rozdělují. Jedna vede na Smrk, ta naše na Císařskou louku a Paprsek.Stoupání je již mírnější, dokonce se nad námi objeví modré nebe a pohled na Šerák. A řev motoru a jedna L 159 nad námi trápí pilota v natahování si ksichtu. Na odpočivadle na Císařské louce si dávám dopink v podobě inzulinu, Hanka nám už pomalu drží místo v restauraci na Paprsku.Obloha se zatahuje a mírně sněží a to až do Hradiště. Vystoupáme poslední třetinu cesty navrch k louce na Palaši a sjedeme 500 metrů k chatě. Posilujeme se čočkovou polévkou a pivem, Svaťa s Hankou ještě borůvkovými knedlíky.A pak vzhůru opět na na Palaš a pak pozvolný sjezd k Černému potoku a pak trochu razantnější až do Petřikova a po sněhovém písku přes Petříkov k odbočce na Ramzovou. K odjezdu vlaku nám zbývá čtvrthodina, ale stihli jsme to s tříminutovým předstihem. V Olomouci stíháme rychlík do Brna přes Přerov a Břeclav, takže jsme již po šesté večer doma. Bob

NOVÁ TRASA PRO BĚŽKAŘE V CHŘIBECH.

Běžkaři budou moci letos vyrazit do Chřibů na Kroměřížsku, kde díky Lesům ČR vznikla vůbec první vyznačená lyžařská běžecká trasa. Mluvčí Lesů ČR Zbyněk Boublík agentuře Mediafax řekl, že její výstavba stála téměř 1,4 milionu korun.

"Jsme rádi, že se nám záměr lyžařské běžecké trasy v Chřibech podařil. Snažili jsme se region turistům zatraktivnit také v zimním období. K lyžařským vlekům se sjezdovkami v obcích Stupava, Břestek a Osvětimany je tak trasa pro běžkaře ideálním doplňkem," uvedl Martin Pavlíček, ředitel Krajského ředitelství Lesů ČR Zlín.

Celkem 45 kilometrů dlouhá trasa začíná u železničního nádraží v Bohuslavicích u Kyjova, vede přes Moravanské louky, parkoviště u Křížku, pískovcové skalisko Kozel a zříceninu Stříleckého hradu. Dále pokračuje přes motorest Samota, skalní útvar Buchlov kámen, Brdo, Bunč, Komínské skály a Budačinu. Konec lyžařské trasy se nachází u lávky pro pěší přes řeku Moravu u Otrokovic, na okraji lesa s názvem Tresný.

Na lyžařské běžecké trase turisté najdou velké uvítací a informační tabule s mapami a fotografiemi významných míst v Chřibech, malé naučné tabule o geologických poměrech či vodních poměrech, o rostlinstvu a živočiších, o barokním hřbitovu ve Střílkách, o Stříleckém hradu, o ochraně přírody a chráněných územích v Chřibech i o historii zdejšího osídlení. Narazit mohou běžkaři také na osmihranné celodřevěné zastřešené altány s ohništěm, opatřeným lapačem jisker.

Evropská unie projekt podpořila příspěvkem ve výši 1,064 milionu korun.

převzato z portálu Zlínského kraje

Zima 2009 - 2010

Zimní sezóna skončila, pár jedinců ještě sice odjíždí zalyžovat si za velký peníz do Alp, ale pro většinu z nás už je sezóna minulostí. Letos se nám podařilo uskutečnit tyto akce lyžařské turistiky.

Na běžkách na Vysočinu

Proběhlo 17. - 19.1.2010

Na běžkách přes Rovninu

Proběhlo 2.2.2010

Na běžkách Žítkovským hřebenem Bílých Karpat

Proběhlo 15.2.2010

Týden na běžkách - Krušné hory 2010

Proběhlo: od soboty 20.2. do soboty 27.2.2010

Rozloučení s běžkami - Ramzovské sedlo - Petříkov - Paprsek a zpět.

PROBĚHLO VE STŘEDU 17.3.2010

Uskutečněné výpravy na běžkách v letošní sezóně

Rozloučení s běžkami - Ramzovské sedlo - Petříkov - Paprsek a zpět.

Odjížděli jsme v poklidu chvíli před osmou. Na Ramzové nás rychlík vyklopil v 10.30, právě v nejlepší čas. Teplota dva stupně pod nulou, v ovzduší už sice jaro, ale sníh netál, včera napadal čerstvý na kvalitní podklad, takže jsme se brodili prašánkem. Obloha zatažená, ale nic z ní nepadalo.Běžky jsme nazuli hned na zastávce a přešli po nich i celý Petříkov. Za Petříkovem jsem ostatní přesvědčil, ať se vydáme po lyžařské stopě, která tady začíná na modré značce.Ráno ji přejeli ratrakem a tak byly k dispozici dvě vyfrézované stopy a nažehlen manšestr. Jde se sice stále do kopce, ale po krásné stopě, krásným lesem. Návrh prodloužit si tůru výstupem na Smrk nebyl přijat a tak jsme pokračovali už mimo značku, ale stále po upravených stopách na Císařskou louku. Tam jsme si dali polední přestávku a po ní dokončili výstup na Paprsek. Když jsme se objevili na Paprsku, vykouklo na chvíli dokonce i slunku a ozářilo nám pohled na Dlouhé stráně. Hospoda byla téměř prázdná.Dali jsme si polévku a pivo a ve tři čtvrti na tři se raději vydali zpátky. To už ale byla pohoda. Kromě stoupání od Paprsku na vrcholovou louku a pak ze silnice u Petříkova na hřebínek nad Ramzovou, nás čekal krásný, sedm a půl kilometrový bezpečný sjezd po krásné stopě či stále nažehleném manšestru. Zbyla nám téměř hodinka do odjezdu vlaku, kterou jsme proseděli v hospůdce. Vlak měl malé zpoždění, které ani z kopečka nedohnal, takže nám v Zábřehu ujel náš rychlík. Naštěstí jel vzápětí další, který nás dovezl do Olomouce právě v poslední chvíli, abychom stihli nastoupit do dalšího rychlíku, který nás dovezl až domů. Jak pravil Svaťa: Byl to důstojný závěr ukončení letošní běžkařské sezóny."

Bob

Po stopách Lukáše Bauera.

Olympiáda ve Vencouru se zlomila do druhé půlky a my se vydali na letošní běžky do rodiště jednoho z potencionálních medailistů tohoto zimního klání , do okolí Klínovce na hřebeny Krušných hor. Ty jsou od nás tak vzdáleny, že v zimě je z nás nikdo dosud nepoznal. Ubytování a cestu zajistila Hanka se Svaťou. Přihlásilo se nás nakonec deset, všichni dohromady jsme se sešli ale až na nádraží v Praze. Odtud nás vlak dovezl do Klášterce nad Ohří a dál pak autobus do obce Kovářská, kde jsme našli ubytování v Boudě, provozované panem Náhlovským. Vedle nás tam v době našeho příchodu již byla ubytována stejně početná skupina z Prahy. Byla sobota 20. února a Kovářská i celé údolí bylo zasypáno sněhem. Chybělo jen sluníčko. V neděli se nejpočetnější skupina vydala na průzkum okolí Kovářeké. Vyšli jsme pěšky po silnici směrem na České Hamry a před lesem zahnuli na sever po turistické značce a prošláplé stopě. Ta vedla až do Vejprt, procházející běžkaři však všichni spěchali do vesničky Nové Zvolání. Chtěli jsme tam dojít také, ale pod Vysokým kamenem nabrala stopa takový sešup, že jsme raději hned na začátku otočili, na nebližší křižovatce uhnuli na východ, zdolali prudké klesání po rovné cestě a pak téměř po vrstevnici se doslali po Kostelní ulici zpět do Kovářské. Tady jsme našli první otevřenou restauraci a poobědvali. Odpoledne vyrazila část sestavy na další průzkumnou cestu opět po zelené turistické značce tentokrát směrem na Háí, což je vesnice pod Klínovcem. Já se vydal prohlédnout si muzeum letecké bitvy nad Krušnými horami, která proběhla 11.září 1944. Muzeum bylo vybudováno samozřejmě až po Sametové revoluci a jeho zvláštností je to, že na jeho otevření a dalších akcích se střetávají veterání z obou stran bitvy – tedy Američané s Němci. V pondělí jsme vyrazili skibusem do Božího Daru. Nejprve jsme navštívili íčko, abychom získali informace a vybavili se mapami. Bohužel informace nic moc, ochota ještě menší. Vybrali jsme si Ježíškovu cestu. To je okruh na jih od Božího Daru , dlouhý kolem 14 km se čtrnácti altánky s povidáním o třinácti pohádkových pomocnících Ježíška. Na první zastávku jsme narazili hned za hřbitovem . Trasa však není téměř nijak značena, zvláště jakékoliv označení chybí na rozcestí cest. Ale uprostřed trasy mezi rozcestími se na ceduli dozvíte, že jdete správně. A tak se stalo, že přední skupina chrtů – Pedro, Jan, Hanka a Svaťa nám utekli, zatímco Vendula učila Jiřinu sjíždět na běžkách po stopě a náš zbytek se ocitl na rozcestí Hubertky. To jsme zjistili, že jsme z Ježíškovi cesty sešli. Nechali jsme se vést šipkami běžecké trasy JENS WEIBFLOGa – což je zřejmě Saský Lukáš Bauer , přešli hranice u vesničky Tellehauser a pokračovali po této krásně stopě až silnici vedoucí do Oberwizenthálu. Tady jsme narazili na trasu Lukáše Bauera, ale můj návrh, abychom po ní sjeli do Božího Daru nebyl přijat a proto jsme se vrátili toutéž cestou zpět. V Božím Daru jsme narazili na Hanku se Svaťou, s kterými jsme se vrátili skibusem zpět, zatímco Pedro s Janem absolvovali cestu do Kovářské celou na běžkách. V úterý jsme si dali opět odpočinkovou trasu v okolí a vyrazili po prozkoumané cestě po v zimě neudržované silnici a zelené značce směrem na Háj. Až tam však dorazili pouze Hanka se Svaťou. Jakmile stoupání nebralo konce a i díky tomu, že začínala i zde obleva, jsme se otočili zpět a vrátili se do Kovářské. To už Pražáci odjeli a Pedro obsadil televizní kout a demokraticky rozhodl, že se všichni budou koukat na pořady, které on považuje za smysluplné – tedy na AZ kvíz a olympiádu. Ve středu již obleva v Kovářské dosáhla vrcholu a proto jsme opět vyrazili do Božího Daru. Tentokráte s úmyslem na lyžích dojet do Oberwizenthálu, přejít do Loučné a z ní skibusem domů. Vendule a Hance se zdála doba příliš skorá a rozhodly se předem navštívit kavárnu a cukrárnu, Svaťa jako jejich ochránce se k nim samozřejmě přidal. A tak jsme zůstali jen ve trojici Jan, Jiřka a já a vyrazili jsme po známé stopě JENS WEIBFLOGa do Saska. Vystoupali jsme na běžecký stadion v Oberwizenthálské Ochoze, ale ani tady nemají značení zrovna odpovídající potřebné orientaci. Navíc jsme dosud neviděli slunko, natož aby byl jakýkoliv rozhled. Nicméně jsme cestu našli a sjeli k údolní stanici vleku na Obnerwizetálský Klínovec, který se tu jmenuje Fichstelberk a má 1214 m. Po silnici jsme přešli Oberwizenthálem, přes hraniční potok po mostě do Loučné a dali si oběd. Protože nám zbylo spousty času, rozhodla Jiřka, že půjdeme domů pěšky. Před námi bylo šest km po silnici přes České Hamry. Na štěstí jsme mohli nad Českými Hamry odbočit na zasněženou cestu na Háj a po ní na lyžích sjet do Kovářské. Ve čtvrtek se konečně ukázalo krásně. Jen Klínovec zůstal celý den v mracích. Trojice Svaťa,Hanka a Vendula opět zůstali po ránu doma a nechali se odvézt později - Vendula na chalupu svého bráchy, Svaťa s Hankou do Božího Daru. Zůstali jsme v sestavě Pedro, Jan, Jiřka a já. Vyrazili jsme s cílem projet celou Ježíškovu cestu, kterou jsme měli projetou dosud jen částečně. Tentokrát se nám to povedlo. I když mnohokráte jsme tápali a nebyli zcela přesvědčeni, že jdeme po správné trase. Zejména značení u Myslivny bylo zcela matoucí. Ale dohlednost byla tentokráte vynikající. Uviděli jsme konečně Božídarský Špičák i oba Fichtelbergy, v Božím Daru našli Hanku (Svaťa zdolával mraky zahalený Klínovec ) i zbylé tři pěšáky, kteří vyrazili na procházku Božím Darem a skibusem se vrátili do Kovářské. V pátek pršeno a někteří se rozhodli se předčasně vrátit domů. Pedro mezi nimi. A tak v televizi běžely jiné programy, než bylo dosud zvykem, navštívili jsme kavárnu s internetem, do syta se vyspali a připravili se v poklidu na skororanní cestu domů. Večer dorazila na Boudu již další početná skupina, okupující společnou klubovnu a tak jsme už byli rádi, že ráno odjíždíme. V sobotu bylo samozřejmě celý den bez mráčku, vlak hned v Klášterci měl zpoždění 15 minut, takže v Praze jsme nastupovali do dalšího vlaku v poklusu, ale vše dobře dopadlo a odpoledne jsme už byli zase doma. Bob

Hřebenem Bílých Karpat 15.2.2010

• V pondělí 15.února jsme vyrazili na druhou únorovou běžkařskou tůru do Bílých Karpat. Svaťa nás čekal již ve vlaku, kam v Hradišti přistoupili ještě Hanka, Mira a Bob. V Kunovicích přistoupil ještě Jan, ale ten původně jel jenom do Hradčovic. V Bojkovicích už na nás čekal autobus a téměř sami jsme se se s ním přesunuli do Šanova. Tam Svaťa dokoupil chleba, neb u Huspeninů došel a vyrazili jsme po uličce po zelené na hřeben Bílých Karpat. Chvíli jsme šli pěšky po cestě projeté traktorem, ale kousek nad Šanovem už byla prošláplá krásná běžecká stopa. Mira jako vždy byl dva kilometry před námi. U srdce už na nás čekal Jura, který sem dorazil ze Žítkové. Po krátké poradě jsme opět vyrazili do stopy směrem na hřeben na vrch Na konečné. Mira s Jurou to vzali oklikou po zkratce, která vedla na červenou, ale míjela výše uvedený vrchol. Já se dal s nimi. Ale na rozdíl od těch dvou, kteří se na červené vrátili pro ty, kteří stoupali Na konečnou, jsem já pokračoval po hřebenu již k Žítkové. Stopa i na hřebenu byla velmi dobrá. Za chvíli jsem byl již u pramenů Olšavy, kde jsem potkal posledního účastníka naší skupiny Pepu Lukaštíka, souseda Jury, který pokračoval v ústrety hlavní skupině. Protože byl čas oběda, vybral jsem si u cesty stojící krmelec, vytáhl jsem injekce , léky a oběd a počkal na ostatní. První přefrčel samozřejmě Mira a kdybych nezavolal, tak se ani neohlédl. Druhou spěchající byla Hanka, která se také ani nezastavila. Ale ti ostatní rovněž využili pohostinní krmelce, což nás sice zdrželo, ale za to to bylo docela příjemné. Na Lokov to byl už jenom kousek, stopa stále vynikající. U Pepy jsme se rozloučili vrcholovkou a u Huspeninů již voněla zelnačka a bylinkový čaj. Autobus nám odjížděl v 15:40, sjezd k němu byl jakž takž. V Bojkovicích jsme měli 40 minut čas, tak jsme zašli ještě do Vagónu na pivko. A pak nás už čekal jenom slušně vytopený vlak do Hradiště..

Na běžkách Prakšickou pahorkatinou

Přesně na Hromnice jsme uskutečnili odloženou běžkovou tůru z Hradčovic na Rovninu a do UH. Na sdělení v kletráku se ozval jen Svaťa, a já jsem tuto tůru slíbil svému devítiletému vnukovi Ondřejovi, byli jsme již tři a tak jsme se tedy sešli v Hradišti na nádraží. Svaťa dojel zpožděným rychlíkem, Ondru dovezl táta autem a já došel pěšky. Počasí bylo obstojné, jen jaksi v dáli toho vidět moc nebylo. Občas nás provázela i sněhová metelice, občas vysvitlo z mraků na chvilinku i sluníčko. A protože vyrazit na běžkách na tuto trasu se podaří opravdu jen málokterý rok, přečtěte si její popis. Z Vlakové zastávky v Hradčovicích na náměstí v UH je to 15 km. Stopa byla prošláplá a velmi kvalitní. Od kolejí se vydáte po silnici k Uherskému Brodu a tam, kde se silnice stáčí na východ, vy jdete na druhou stranu po šipce cyklotrasy. Projdete poslední uličkou Hradčovic a před vámi se objeví poměrně strmý kopec. My jsme za posledním domem nasadili běžky. Svaťa stoupal po vyjeté lyžařské stopě, ale protože to stoupání bylo pro Ondru moc strmé, vyšlapal jsem mu novou stopu po erpentinš. Problém se objevil ve špatné výstroji. Táta chudáka Ondru vybavil jen ponožkami, takže mu sníh olizoval holé nohy a to se mu samozřejmě nelíbilo. Takže u křížku jsme to vyřešili obandážováním obou noh obvazy, které jsem naštěstí měl ve své lékárničce. Od křížku už stoupání začalo být pozvolnější, takže jsme i my dva přešli do stopy a občas mě Ondra i hnal. U lesa Svaťa rozhodl, že posvačíme uvnitř mysliveckého posedu, protože tam nefouká a můžeme posedět na suchém. Bohužel, ani z výšky posedu toho moc vidět nebylo jen Hluboček a Pepčín. Došli jsme na hřeben a vlevo pod námi se objevilo údolí a nad ním Jaborovec a Mistřice. A za ním rozhledna na Rovnině. Stopa však nevede nejkratším směrem, Obchází ono údolí velikým obloukem na východ. Před Mistřicemi se napojuje na stezku jak turistickou, tak cyklostezku, spojující Prakšice s Mistřicemi. Za chvíli jsme na kraji Mistřic. Ty přejdeme pěšky a za posledním domem opět nazouváme běžky a v krásné stopě brzy dojdeme k rozhledně na Rovnině. Odtud je perfektně vyjetá stopa přes pole mimo známou cestu, A vede stále z kopce, takže jsme se parádně svezli. Stopa končí na parkovišti horního konce Vinohradské ulice v Mařaticích. Tady už běžky sundáváme a dál jdeme pěšky, Vynechali jsme i všechny hospůdky v této ulici a svařák si dali až doma. V deset jsme vyšli z Hradčovické zastávky, doma jsme byli ve čtyři odpoledne.

Na běžkách na Vysočinu

Na nádraží v Hradišti jsme se v neděli ráno sešli tři. Mira, Jura a já.A to v sobotu, kdy jsem pro jistotu obvolával všechny, co se přihlásili ve středu na Výročním shromáždění, zda mají všechny informace, mě oznámil Jan, že je trochu nemocný, takže nepojede. Avšak Mira že o tom ví! Tak co. Svaťa jel ze Zlína do Brna po jiné trase, že však se k němu ve Starém Městě přidají i Hanka a Tom, jsem zaregistroval až po telefonické kontrole ve vlaku někde u Veselí. Nicméně z Brna do Žďáru jsme už dorazili v plné sestavě. Na nádraží jsme poobědvali, neboť autobus na další cestu odjížděl až za hodinu. Vedrali jsme se do autobusu na Fryšavu a obdivujíc bravurní jízdu řidiče jsme vystoupili na křižovatce nad Třemi studněmi.K ubytování jsem totiž na internetu vybral a zajistil chatu právě v této rekreační lokalitě. Majitel a pronajimatel už na nás čekal, vysvětlil technické náležitosti a předal klíče. Chata byla naše, jen pro nás. Po krátkém úvodu o nárocích na ubytování pro chrápající a nechrápající jsme se převlékli do běžeckého a vyrazili na běžkách na známou louku od hotelu "U Laubů" na Medlov. Po nedělním náporu lyžařů i přes intenzivní sněžení byla stopa prošláplá, leč neupravená. Ale sníh byl téměř ideální a za sebe mohu prohlásit, že jsem namazal úplně špicově. Posezení na Medlově bylo většinou účastněných odmítnuto a tak jsme se vydali po odlehlém břehu rybníka Medlov zpět na Tři studně. Na louce před Sykovcem jsme se roztrhali a každá skupinka se vydala jinou cestou zpět do chaty. Já si vybral jižní obchvat Sykovce a dojel po vyšláplé stopě k chatě od jihu, ostatní pak od severu.V chatě jsme rozžehli oheň v krbu, ukuchtili večeře a zasedli k žbrdolu červeného. V pondělí jsme měli v plánu dlouhou trasu. Jenže sníh padal a padal a ratraky nikde. Dojeli jsme opět k Medlovu, odtud se nejschůdnější jevila odhrnutá cesta k Martinovi. Tak jsme ji vybrali pro naši stopu.A ejhle. U Martina otevírají až v jedenáct. Jdeme proto stále po silnici, zde naštěstí jen projetou a nesypanou, na

Studnici. Ale je pondělí a restaurace na chatě je zavřená. Sjet bez prošláplé stopy na Kuklík se nám nechce. a tak se vracíme na Medlov, dáme si po pivu a vracíme se na chatu. Odpoledne vyrážíme různě po skupinkách jen do okolí Sykovce a nacházíme u hotelu Horník ratrakem projetý okruh pro psí spřežení, který nám k naší odpolední projížďce bohatě stačí. Večer jsme se rozhodli, že v úterý s batohy do Nového Města nepojedeme, ale že dopoledne se proběhneme po psí trati a pak pojedeme zpět do Žďáru autobusem. Jen Svaťa se rozhodl sjet s batohem až do Žďáru. Jenž v úterý už do terénu vyrazily ratraky. Přestalo sněžit a na pláni mezi Sykovcem. Vlachovicemi a Skleným bylo naráz tolik upravených stop, že bylo těžko si vybrat. Tak jsme různě vyzkoušeli každý tu svoji, v poledne se vrátili, trochu pojedli a vrátili chatu majiteli. Pak už jen autobusem do Žďáru, kde už na nás čekal zdravý a celý Svaťa a vlakem domů...

Bob

V přiložených souborech PDF na této stránce si po jejich otevření můžete prohlédnout fotky od Boba a Toma.

Výpravy na běžkách v loňské sezóně

Neplánovaný výšlap do Rychlebských hor

Na běžkách z Ramzové

V pátek 13.března vyrazila trojice - Hanka,Jan a Svaťa s běžkami do Rychlebských hor. Výpravu popsal Svaťa: "Ahoj. A jak to proběhlo? Tož takto. V Otrokovicích již volala Hana z okna a byli jsme kompletní trojka. Vlaky jeli podle jízdního řádu,takže v 8:47 jsme vystoupili na Ramzové. Zatím nesněžilo. Bílé sviňstvo začalo padat až za Petříkovem. A stálo to zato. Na Císařské louce navíc protivně foukalo.Ještě,že jsem měl termosku s čajem vylepšeným citronem a rumem a navíc Honza i já pleskačku. Úplně mokří jsme,ostatně jako všichni ostatní,dorazili na Paprsek. Poobědvali,maličko oschli a vyrazili zpět. Zatím co tam jsme šli celou cestu po červené,tak po cestě zpět jsme z Císařské louky jeli do Petříkova po modré.Ta rada,kterou jsme dostali byla bezchybná. Cesta sice trochu delší,ale sjezd senzační. I když jsme původně chtěli odjet až v 17:11,stihli jsme pohodlně vlak v 15:11. S ohledem na to,že jsme byli promoklí jsme vypustili i návštěvu nové restaurace,která je součástí penzionu hned za nádražím. Díky tomu, v nádražní čekárně, stačil ještě Jan udělat skoro úplný striptýz a převlekl se do "vlakového"civilu. Hana i já jsme ve vlaku postupně mírně osychali. I když rychlík měl na odjezdu nakonec 10 minut zpoždění,další vlaky neujeli a všichni se dostali šťastně domů s tím,že bychom si mohli Ramzovou ještě tuto zimu nebo jaro zopakovat. Pokud ovšem sníh vydrží.

Svaťa

Týden na běžkách 2009

Tom zorganizoval týden na běžkách na chalupě v Janově. Jedeme vlakem do Rychnova u Jablonce nad Nisou. V neděli však ze Sovinca nic nejede, tak vyrážím už v pátek a nocuji u dcery v Hradci Králové. Užívám si vnoučat a toulám se po městě, marně hledám kasárna a pracoviště, kde jsem před 43 léty trávil vojnu u útvaru VLVDÚ (mnotechnicky volavedú) Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně LLK - laboratoř lékařské kybernetiky. Nikomu to neříkejte, neboť je to vojenské tajemství a imperialistický nepřítel číhá bděle za naší hranicí! Já tam dělal programy na prastarý počítač EPOS, který byl až v Praze na VÚMS (výzkumný ústav matematických strojů). Počítač byl velký jak půl tělocvičny, žádný mikroprocesor, samé lampy, které se přehřívaly a hodina strojčasu tenkrát stála 3.000,- Kč. To všechno odnes čas a já poznal jen nádraží, náměstí a Labe. Ve vlaku již sedí Tom, Svaťa, Hana, Honza. Přistupuji s Jiřkou – vítací štamprlík. Mira je již u syna v Jablonci, čeká na nás a jede pouličkou s námi, aby se mohl další dny s námi potkávat při našich výletech na běžky. Tomův svat nám odváží bágly, prošlapává cestu, topí v krbových kamnech, ve sklepě chladí baterii piv. Sněhu po prsa (mám na mysli vojenský, ne prsa stařeny, co je má jak lovecký pes uši). Svaťa s Tomem hážou tuny sněhu, aby našli studánku s kojeneckou vodou, Já přenáším na lopatce oheň z jedněch kamen do druhých. Dělíme se na tiché spáče a na cirkule. Nic mně nevadilo, umývání ve sněhu, zamrzlá latrína, ale to řezání, to bylo něco! Myši utekly, pavouci si zacpávali uši všema osmi nohama. Sedíme nad mapou a je rozhodnuto, zítra Bedřichov, tam jsou pěkné stopy. A skutečně! Mám nažehlený zelený po celé skluznici, pod patou fialku DRIX - trefil jsem mázu na jedničku! Tom promazal. Trháme se, čekáme. Na Nové louce se dělíme. Já s Honzou chrtíme přes Hřebínek na Kristiánov, po hrázi přehrady Josefův důl do Hrabětic a po silnici pluhem až do Janova. Dole už taje a je břečka. Zase stoupáme, ale chata je zamčená. Ostatní sedí v Hraběticích v hospůdce, tam je dobře, nefučí, nepadá. Jsme mokří, čekáme v hotelu v teplíčku, svlažujeme hrdla. V úterý jde Jiřka nakupovat, Tom čeká na Leonu s Tondou, ti však přijíždí až pozdě večer, bloudí, Tom jim jde naproti, ale netrefí. Já s Honzou vyrážíme do kopce přes Jindřichov na areál Břízky. Cestou nádherné chaloupky. Upravené stopy, paráda. Cestou nás předbíhají pytláci na lyžích s flintami na zádech. Hajný Říha jich vyhnal z lesa alespoň dvacet! Je to taková nádhera, že odpoledne jedeme totéž, tentokráte s foťákem. Potkáváme Svaťu s Hankou, kteří nádherné stopy opět vyměnili za hospůdku s mňaminkami. Středa, odpočinkový den. Jedeme lyžmo Hrabětice po silnici, lyžařské středisko, kaplička, hráz Josefova dolu, Kristiánov, Hřebínek. V kiosku si dáváme fantastickou zelňačku. Cestou předbíháme účastníky MS v klasickém lyžování, černocha z Keni, s třemi norskými reprezentanty držíme chvíli krok (celý jeden). Zpět do Hrabětic. Hledáme stopu, abychom nemuseli po silnici. Honza se prodírá přes živý plot, ale já tam zahučel jak do zemljanky a ven to nejde , ubývá sil, přemýšlím, jak tam do května, než sníh roztaje, vydržím. Honza mi pomáhá a konečně jsme na cestě, kolem bariéry 1,5 metru. Dozvídáme se však, že tato cesta vede do Maxova. Zpět přes živý plot!! Nikdy! Vzepřu se levou na obou hůlkách, pravou na bariéře, vyhoupnu se zády nahoru, zatřepu nohama i s lyžemi ve vzduchu a hasičák je na světě staří SOKOLI to znají z bradel. Teď lesem za hustého sněžení do Horního Maxova, Jindřichova a šup na chatu. 35 km!! Sněhu přibývá, rampouchy tvoří stalagnáty, místní už nemají kam ten sníh házet. Únor bílý, pole sílí. Cítil jsem tu sílu, co ta pole vyzařovala. Někteří lyžaři padali, aby v leže trochu té síly nabrali. Včera i Svaťa takto získal trochu té síly, avšak přišel o přitom o mobil, který mu vyklouzl z natržené kapsy. Tom se jel do bazénu dívat, jak jeho dcera Ivča topí malého Vítečka. Večer se všichni scházíme ve Mšeně v pivnici Bora u Světlany, kam nás všechny pozval Mira. Samé mňaminky, sýry,ryby, houby, pivo, víno z Novosedel, chutnám MARLOT. Nemá to chybu! A Svaťa má zase svůj mobil od poctivého nálezce. Cestou zpět zase padá, obloha zatažená. A to nad náma letí kometa s dvěma ocasy: LULINEM a LULANEM. Škoda, že je neuvidíme! Ale co, mohlo být hůř. Když prší, vodák se raduje. Když sněží, běžkař se těší. Ale co je moc, toho je příliš. Tonda soplí a kašle. Ti mladí dneska nic nevydrží. Stěhuje postele z podkroví a chrápe tam, kde je to zapovězeno. Ve čtvrtek opět padají ty bílé sračky, Jiřka jde na poštu, pošmistrová jí však před nosem zavírá a jde roznášet dopisy. Já, Tom a Honza vyrážíme přes Horní Maxov po stopě do Hrabětic, čeká nás hospůdka HEIDI, držková, pivo, borůvkové knedlíky ( s meruňkami). Honzovi zamrzly šupiny, maže svíčkou a jede. Zpět po silnici. Svaťa s Hanou, dnes už bez lyží, opět v hospůdce. Pomalu balíme a v pátek Hanka, Jiřka, Honza a já jedeme domů. Tom, Svaťa, Leona a Tonda zůstávají do soboty. Tento způsob zimy, zdá se býti poněkud rozmarným. SKOL: Pedro.

Kunovským lesem

Na úterý 20.1. 2009 pozvala běžkaře na místní trasu Marta. I před očima mizející sníh nás nezastavil. Bohužel, jen mne a Jožku Gabrhela. Honza Genzer s manželkou se odrovnali v sobotu na Pustevnách, Honza prý rozštípal lyže a máčí nohy v lavoře, o který se bije se svou manželkou. Irenka Veselá zase chytla průdušky, Pavelkovi se neozvali a Mirovi v Hluku už tekla voda ze sněhu po silnici, tak to také vzdal.Vyrazili jsme v 10 hod. od Slovače, za tratí nasadili lyže a přes pole k lesu a splavu. Moc to nejelo, ale dalo se. Od splavu po břehu Moravy k Olšavě to bylo třídové (tam nesvítilo sluníčko), podél Olšavy již vykukovala tráva. Poslední úsek přes pole na letiště do OK baru byl drsný, ale také jsme ho zdolali.V Okáčku jsme poseděli ani ne hodinu a zpět podél trati jsme již museli jít celou cestu pěšky.Teď budeme zase čekat na nový sníh, zda bude ještě letos nebo příští rok, kdo ví?. Marta

Za sněhem na Pustevny

Lyžařského zájezdu, který organizovala pro čtenáře knihovny Babice Zoja v sobotu 17. ledna 2009, se zúčastnili z Kletru Honza G. s manželkou, Jožinko a Mira Soviš . Na Pustevnách vybalil Mira lyže a zjistil, že hole zůstaly bohužel doma v dílně. A tak s Jožkou změnili plán, zapůjčili hole v půjčovně a absolvovali trasu z Pusteven na Martiňák a zpět. Genzeři, ačkoliv měli v plánu pouze pěší procházku na Radhošť se nakonec nechali zviklat na trasu z Pusteven až k EBECE ( trasa z Martiňáku na Ebeku je jedna z nejhorších tras, které jsme kdy absolvovali). O akci projevil zájem jěště Jan z Hluku, ale pozdě, už bylo plno.

Akce minulé sezóny

SILVESTR U SV. MOŘICE VE ŠVÝCARSKU

Výletu na běžky do Švýcarských Alp v okolí Sv. Mořice se od nás účastnili Tom, Pedro, Jiřina, Franta a Zbyněk. Přijeli nadšeni, Pedro napsal povídku.fotky - viz stránku Švýcarské Alpy.

Mondénní St.Moritz. Místo, kde se setkávají špičkoví závodníci Světového poháru, celebrity, bohatí obchodníci z Perského zálivu, kteří každou čtvrthodinu přistávají s aerotaxi z Bernu, Basileje, Frankfurtu, Mnichova či Milána. Ale taky VIP Majka ze Sokolova, Petr a Jano z Trenčína, Milota z Prievidze, Ríša z Veselí, Staňka a Jan ze Strážnice a taky pět Kletráků, Zbyněk z O.N.Vsi, Franta z Hradiště a důchodci, kletráci Tom taky z Uh. Hradiště, Jiřka z Břeclavi a Pedro ze Sovince. Ti všichni vyrazili třemi auty na cestu dlouhou 1000 km večer 27.prosince 2008.Při příjezdu mráz hluboko pod 20 stupňů C, zamrzlý sopel, bál jsem se i odplivnout, natož vyčurat. Mrzly prsty,nosy,uši,čéšky,menisky,penisky. St.Moritz – symbol dobré zábavy, komfortu, luxusu a skvělého lyžování. Koncert v kostele, kde zpíval mužský sbor, jódlovali místní horalé a tři trubači troubili na dřevěné, asi 6 m dlouhé alpské horny. Vánoční výzdoba, betlém, procházka nočním městečkem – připadali jsme si jako v Zimní pohádce. Seznamovací večírek s veselou partou ze Šumperka pod vedením noumena „Švéďáka“ z vedlejšího pokoje. Při opakovaném:“Po kalíšku,po kalíšku….“se vypil nejen litr meruňkovice. Démonu alkoholu podlehl i zkušený nejmenovaný šohaj, který marně hledal rovnováhu na všech čtyřech a tak se stalo, že si hlavou rozšlápl brýle. Silvestrovské šou, rychlé špunty, ohňostroj, petardy, hymna, tanečky při reprohudbě z autorádia, Bonbónkem byl živý panský striptýz při -20 stupních celsia.

Kromě večerních aktivit (koncert, plavání a saunování, silvestrovský i novoroční ohňostroj) jsme udržovali v noclehárně nepřetržitě dobrou náladu svými vtipy, veselými historkami, průpovídkami a společenskou hrou – utajený slovní fotbal. Komfort spočíval v tom, že vše, na co jsme si pomysleli, bylo hned po ruce. Mikrovlnka vrčela,rychlovarná konvice bublala, žehlička žehlila , společné sprchy fungovaly a všechny dva záchody pro cca 30 osob byly občas volné. Pro Staňku a Jana, kteří měli asi šedesát konzerv, byl komfort, když si půjčili otvírák. Luxusem byla vývrtka a tak jsme otevírali víno hřebíkem. Zbyněk si zase užil plavání i s pokutou za špatné parkování za 66 CHF- to je 1112,- Kč. Na Nový rok jsme si zase hráli na milionáře, když jsme dopíjeli šampaňské přímo z lahví a nohy měli na stole místo kaviáru. Luxusem byl i ozón v našem bunkru bez oken, provoněný česnekem, rybičkami, bůčkem, paštikou, sýrem, mexickými fazolemi, musakou, vánočním cukrovím, slivovicí, fernetem, becherovkou, kalvádosem, Kdo nesmrdí česnekem, není dobrým člověkem a je velkou chybou, kdo nesmrdí rybou. V noci se k tomu přidalo oddychování, chrápání, řezání, převalování, troubení. Navíc mlaskání, blikání, courání prostatiků. A výkřiky:“Čo to robíte?“„Boha jeho, oni tu jebů!!“ Horský vzduch byl k ránu obohacen čpavkem, sirovodíkem, metanem, etanem, propan-butanem, oktanem 95 + 98. O tom se arabskému šejkovi v hotelu mohlo jen zdát! Skvělé lyžování – jednodenní permanentka 69 CHF. Sjezdaři na celkem 350 km upravených sjezdovek na svazích okolních třítisícovek v areálech LAGALB, CORVATSCH, CORVIGLIA a ZUOZ, byli s lyžováním spokojeni, až na to dojíždění vláčkem, nebo busem. Chudák mladý Ríša (16) první den vyrazil tak rychle, že si nevšiml, kde jsme ubytovaní. Já všem opakoval LA PUNT , on se však večer po lyžovačce od místních nedozvěděl, kde že je ten LA ROZPAREK. My běžkaři jsme plnili Petrův tréninkový plán na 180 kilometrech perfektně vypreparovaných tratích jak pro klasiku, tak pro bruslení. Zatímco sjezdaři už od šesti ráno běhali po pokoji, šustili igelitem, vařili snídani, plnili termosky, stále šukali brýle, krémy, přestavovali komínky a, a, a, my běžkaři se rozvalovali v lóži ( každý měl dvě, bohužel nad sebou), čekali, až sluníčko nakoukne do údolí a pak teprve vyrazili do stopy. Obdiv zaslouží tentokráte Ríša, který vstával o dvě hodiny později, aby pak lehce všechny sjezdaře předběhl. Na běžkách jsme ukrajovali svou denní dávku na několika okruzích, podívali se do sousedního ZVOZU, na letiště v St.Moritzu a dvakrát jsme absolvovali nádherný výlet Růžovým údolím až k chatě, odkud se téměř dalo sáhnout na ledovec. Cestou jsme obdivovali stromy, ozdobené bujnými lišejníky, ledopády na jezech, z potoka trčící valouny, pokryté sněhovými čepicemi, hejna sýkorek a ořešníků kropenatých, kteří nám zobali z ruky! Ale s úžasem jsme sledovali osmdesátileté junáky a sedmdesátileté dorostenky, kteří si jen tak na rozehřátí šoupli před a po obědě svůj maraton, to je celkem denně Vasák!! Já za celý pobyt se svou artrózou a lyžemi značky RUBÍN (které už měly být dávno v důchodu a nepomohlo jim ani poctivé zažehlování zeleným a modrým východoněmeckým voskem značky DRIX), odšoupal za celý pobyt rovných 42 km a 195 m! A tak jsem se rozhodl, že se do Mořice vrátím 8.března a postavím se v MALOTE na start ENGADINSKÉHO SKIMARATONU. Jen nevím, zda na mě pořadatelé budou v cíli týden čekat.

Akce minulé sezóny

Šumava 9. - 14. března 2008

Druhá skupina dojela na Filipovu Huť v neděli 9. března do jarní pohody. postupně zažila jaro, déšť i pravou zimní fujavici. Odjížděla zpět domů v pátek 14. března ze sněhem zahalené Šumavy.

Zprávy z akcí této sezóny.

Šumava 3. až 8. února 2008.

První skupina osmi účastníků akce na Šumavě se vrátila z akce spokojena. Kromě jednoho dne jim počasí vyšlo téměř pohádkové, sněhu bylo dost, prostě naprostá pohoda.

Za sněhem do Bílých Karpat.

První sníh - neděle 18.listopadu 2007. Modrá obloha, sluníčko, bezvětří, prašan, bezchybná zelnačka u Huspeninů, žbrdol slivovice, buchty a dokonce i Svatomartinské víno. A především krásné výhledy, zejména z vrchu Lokova. Pokochali jsme se pohledem na hřeben Malé Fatry od Suchého až po Stoh, na Martinské hole i na Strážovské vrchy a samozřejmě i na pásmo Mikulčina vrchu. Stopu na cestě nám sice zničil lakatoš, ale jet se po ní dalo, od Šuláčky pak vedla prošláplá stopa lesem a v prašanu. Večer už se nasouvala fronta a sníh začal být mokrý a těžký. Akce se účastnilo 7 kletráků . Hanka, Jan, Honza, Tom. Bob, Jura a Lukin.